Abych si vážil dne, musím prožít noc…

25.12.2021

Člověk je stvořen pro štěstí. Pojem štěstí má ovšem více vrstev a složek, míří různě hluboko. To nejpovrchnější je nejzranitelnější, nejsnáze o ně přijdu. Patří sem například majetek a do jisté míry i zdraví. Existují i podoby štěstí, které nám nikdo nemůže vzít. Je to podobné jako se svobodou. Nejhlubší svoboda a pravé štěstí je něco, co máme ve svém srdci a co je smysly sotva postižitelné. Připomeňme si slova Saint-Exupéryho: „Správně vidíme jen srdcem, co je důležité, je očím neviditelné.“ Viditelné je dočasné a neviditelné věčné.

/.../

Vidět v utrpení životní zkoušku je pro mnohé něco neskousnutelného.

Je pravda, že když prožívám nějakou těžkou zkoušku, obvykle v ní žádný smysl nevidím. Často teprve odstup od ní, pohled do „zpětného zrcátka“ ukáže, k čemu mi byla, v čem mě posílila, čeho jsem zůstal uchráněn. Někdy se to může vyjevit až po prožití celého života, kdy člověk bilancuje, děkuje a lituje. Až při pohledu na celek dávají životní události tušit svůj přínos.

Člověk je stvořen pro štěstí, zní základní výrok. Pojem štěstí má ovšem více vrstev a složek, míří různě hluboko. To nejpovrchnější je nejzranitelnější, nejsnáze o ně přijdu. Patří sem například majetek a do jisté míry i zdraví. Existují i podoby štěstí, které nám nikdo nemůže vzít. Je to podobné jako se svobodou. Nejhlubší svoboda a pravé štěstí je něco, co máme ve svém srdci a co je smysly sotva postižitelné. Připomeňme si slova Saint-Exupéryho: „Správně vidíme jen srdcem, co je důležité, je očím neviditelné.“ Viditelné je dočasné a neviditelné věčné. Vystihuje to životní situaci některých světců. O Matce Tereze vyšlo po smrti najevo, že ji v průběhu dlouhých let trápily temné noci depresí a pochyb o sobě samé. Nakonec nepochybně došla plnosti štěstí a ve svém životě učinila šťastnými bezpočet lidí. Při pohledu na její život a na životy mnoha světců, kteří procházeli depresemi, si uvědomujeme, že je třeba vidět s odstupem život každého v jeho celku. Celý výsledný tvar. Tím není řečeno, že naznačená cesta je pro každého z nás. Každý máme svou vlastní cestu a lidský život je poutavý právě postupným objevováním jeho tajemství. Právě tím je pro mě psychologie tak přitažlivá. Setkání s životními příběhy lidí je dobrodružství poznání. Připomínám si přitom, že ke každému takovému příběhu i k tomu, kdo je jeho nositelem a vypravěčem v jedné osobě, je třeba přistupovat s úctou a pokorou. Každý píšeme svou knihu života.

I ve věcech, jako jsou války a přírodní katastrofy?

Jsem toho názoru, že sobě ani druhým nemůžeme předstírat, že bychom rozuměli významu a smyslu těchto osudových věcí. Jedno je jisté, jak ukazují dějiny: Pokud nějaká dekadentní kultura zanikla, na jejím místě rozkvetla nová, původní barbaři se buď inkulturovali anebo vytvořili kulturu novou. Po povodních obvykle louky rozkvetou ještě krásněji než předtím. Neznamená to, že bychom si takové otřesy měli přát či je přivolávat, ale patří k rozvoji světa a lidstva. Kolik jen takových otřesů zaznamenává Bible! V tomto proudu života v průběhu časů máme své dílčí, ale jedinečné místo, postavení a úkol. K dispozici máme to, co nám život a příroda v naší době poskytují a právě to máme uchovávat, kultivovat, rozhojňovat a předávat obohacené dalším pokolením. V této souvislosti je mi blízká myšlenka jezuity P. Teilharda de Chardin o zbožšťování světa, tedy o jeho zušlechťování a přivádění do plnosti Boží existence.

Musíme vyjít od toho, co máme, a s tím hospodařit. Být také připraveni na to, že naše místo zde není definitivní a provždy stabilní. K životnímu postoji otevřenosti patří naděje na to lepší, krásnější a plnější, co věříme, že přijde, ale též připravenost přijmout to, co život dopouští, v důvěře, že na to nejsme sami. Nediskutujeme o tom, že se střídají jaro, léto, podzim a zima. Je ale třeba přijmout i to, že může přijít – a také nastává – sucho, povodeň nebo tsunami a zemětřesení, nebo že nás přes všechny pokroky medicíny zachvátí pandemie nějakého viru. Nerozumíme úplně tomu, proč to bolestné a šťastné je namícháno u každého v jedinečné kvalitě i množství. Pohled na svět s odstupem nám dává nahlédnout, že i tam, kde je život těžký, jako třeba v polárních krajích či velehorách, se nakonec dá žít šťastně, jen je třeba přijít na to, jak. Člověk je jedním z tvorů na zemi, kteří mají nejlepší adaptační schopnosti. Je k tomu vybaven mozkem, duševními schopnostmi a duchem. Právě to, že v leckterých končinách země žil a žije člověk v náročných podmínkách, přispělo k rozvoji řady jeho nových a nečekaných schopností.

Asi jste se ale setkal s lidmi, kteří si stěžovali na život slovy: „Proč to muselo potkat zrovna mě?“ Nebo: „Kde byl Bůh, když se mi to a to přihodilo?“

Setkávám se s nimi každou chvíli. Snažím se jim vysvětlit, že ve chvíli, kdy někomu zatéká do bytu, nepomůže mu podívat se do vedlejšího domu, jak tam svítí slunce a jak si tam sedí pěkně v suchu. Musím ho povzbudit k tomu, aby nezůstal viset v tom, v čem uvízl, nakolik je to možné. Měl bych mu pomoci, aby přes nepříjemnosti přítomné chvíle neztrácel ze zřetele cestu, kterou má před sebou. Například rodiče přijdou s nemožným puberťákem, který se chová jako klacek, je to s ním k nevydržení, hrozí mu polepšovna a tak dále. Tehdy je zapotřebí pomoci jim k odstupu od obtížné situace. Všeho do času. Pamatují přece období, kdy dítě bylo roztomilé, radostné a pak přišlo období vzdoru, kdy se vztekalo a kopalo kolem sebe na zemi. Nepomůže, když za bouřky naříkám, že jsem si nevzal deštník. Je třeba být trpělivý, vyčkat konce bouřky. I nad rodiči tohoto dítěte si v jejich dětství rodiče možná zoufali, a oni jsou teď zde a čelí zkoušce a ta mívá konec. Připomeňme si hrozné zkoušky Jobovy. Přece jen se i skrze ně protrpěl k poznání: „Já vím, že můj Vykupitel je živ ... já ho uzřím, pro mne tu bude, mé oči ho uvidí“ (Job 19,25–27).

Dá se tento postoj vůbec naučit?

Člověk musí mít odvahu to zakusit. Potěšení ze studené koupele předchází nejprve odvaha do studené vody vlézt a vydržet tam. Je třeba vše přijmout jako součást života. Činím-li si nárok na to, abych se měl dobře, a oceňuji to, musím také umět zažít, když mi něco chybí. Komu nechybí nikdy nic, ten žádné vyšší potřeby ani cíle mít nemůže. Abych si vážil dne, musím prožít noc.

Z knihy