Agrese: Agrese a vztah

29.9.2006

Slovo agrese se u mnoha lidí setkává především s odmítnutím a odporem. Rostoucí násilí ve veřejném i soukromém životě, náboženské války, vyvražďování národů po celém světě spojují pojmy agrese a agresivity s násilností a brutalitou.

2.1. Co je agrese?

Existují dvě základní teorie o vzniku a účinku agresí.

1) Psychobiologický směr
(Lorenz, Portmann a také Freud a psychoanalýza) považuje agrese za vrozené a endogenní faktory. Tento psychodynamický model přejímá pojem energie klasické fyziky, podle se žádná energie nedá jednoduše odstranit. Zůstává a hledá si nějaké místo. Když ho naplní a další agresivní energii už nelze pojmout, pak si tato energie hledá nějaký ventil. Řešení "modelu parního kotle" spočívá v tom, že dříve než dojde k "přetlaku" s nebezpečím exploze, je agresivní energie včas vypuštěna na jiný "objekt"; lze ji např. využít ve sportu (sublimace).

Naučně teoretická škola upouští od zřetele k endogennímu pudu a přihlíží k vnějším podmínkám a úloze učení a zkušenosti při vývoji agresivního chování. "V pohledu sociální naučné teorie není člověk hnán vnitřními silami ani bezmocně svírán okolními vlivy. Psychologické fungování se dá nejlépe pochopit jako trvalá reciproční interakce mezi chováním a podmínkami jeho kontroly" (Bandura, 43 nn). Ve snaze formovat své chování se dá pomocí strategie odměny a trestu při určitých modelech chování naučit žádoucímu zacházení s agresemi.

2) Hypotéza frustrace-agrese
(Dollard, Miller, Seats) považuje agresi za důsledek frustrace. Podle ní je agrese vlastně reaktivní, tzn. "je následkem znemožněného bezprostředního naplnění pudu". Jako taková se pak "dá také zdolat překonáním všech vnějších podmínek vytvářejících frustraci" (Korff, 232). W. Doise rozlišuje pro lepší pochopení lidského chování čtyři roviny výkladu, které H. W. Bierhoff aplikuje na teorie agrese:

- Intraindividuální výklad: teorie předkládající vnitřní psychické příčiny agresivního chování, např. velké fyziologické rozčilení nebo zlost.

- Meziosobní výklad: Agrese vznikají z nesprávné komunikace nebo rozdílných interpretací stejného jednání.

- Meziskupinová rovina: Agrese mezi skupinami nebo členy skupin jsou vzájemné, protože jde o skupiny rozdílné.

- Ideologická rovina: "Společenské ideologie určují, jaké jednání je dovoleno, nebo dokonce žádoucí, čímž podporují nebo zabraňují vzniku agrese a násilí" (Bierhoff, 4nn).

Podrobný výklad k tomuto tématu najdeme mj. u Bierhoffa, 2-25 a 88-106; Klessmanna 1992, 36-62; Berkowitze, 27-36. V těchto teoriích o vzniku agresí přichází bohužel zkrátka pozitivní aspekt agrese jako hnací energie prospěšné životu a vytvářející vztah; je chápána příliš jednostranně destruktivní. Pro nás je důležité, že tyto teorie rozvíjejí podstatné aspekty k lepšímu pochopení agrese, ovšem žádná z nich není teorií ucelenou.

M. Klessman shrnul v modifikovaném Valzelliho diagramu podstatné faktory přispívající ke vzniku agresí (Klessmann 1992, 59nn).

Z diagramu je zřetelné, že agrese nejsou ani čistě biofyzikální, ani ryze sociálně podmíněné fenomény. "Nejsme jim ani bezmocně vydáni napospas, ani je nedokážeme bezezbytku odstranit vhodnými výchovnými prostředky ... Dají se však formovat a použít pro různé účely. Proto je zvlášť důležité chápat a ukazovat možné pozitivní a kreativní funkce zlosti a agrese stejně jako jejich nebezpečné a destruktivní účinky" (Klessmann 1992, 60nn).

V této souvislosti je užitečné pozorovat vznik ničivých agresí, bránících životu (Besems 1980). Agrese zaměřené na poškozování a ničení nejsou počátkem, nýbrž následkem určitého procesu. Jejich základem jsou obyčejně hluboká zranění, z nichž se agrese pozvolna vyvíjejí. Každé zranění s sebou nese bolest a nemůže-li být z jakýchkoli důvodů přiměřeně vyjádřena, vzniká zlost jako psychická dimenze agrese zaměřené na poškozování. Nemůže-li být zlost vyjádřena, pronikne do hlubších vrstev člověka a vyvolá mj. tělesnou nevolnost, která se obyčejně projeví formou vzteku. Není-li energie obsažená ve vzteku uvedena do pohybu, vzniká agrese, hledající konkrétní "objekt", na němž by se mohla vybít. Když k tomu nedojde, obrátí se proti samotnému člověku ve formě tzv. autoagrese.

Proměna agresí v pozitivní dimenzi vytvářející vztah je možná tehdy, projdeme-li stupni agrese v obráceném pořadí. Je přitom třeba dbát na to, aby člověk vnímal energii a směr a přivedl je na "správnou" cestu. To znamená, že při autoagresi sleduji, kde se sám poškozuji nebo zraňuji agresemi určenými někomu jinému. Zde je nutné zaměřit se dovnitř a pocítit, na koho jsou mé agrese namířeny. Poznám-li to, mohu agresi zaměřit navenek tím, že budu např. házet kameny na nějaký zástupný "objekt", abych svou energii tělesně vybil.

Spolu s pocitem osvobození mohu ještě pocítit tělesnou nevolnost, kterou psychicky vyjádří zlost. Jsem vyčerpán a cítím ulehčení, přesto však mám ještě zlost. Zde pomůže k získání rovnováhy tělesný pohyb, např. běh, fyzická námaha nebo jiný sport. Vztek a přetrvávající zlost mohou být např. vybity v zuřivých dopisech, které si přečtu nahlas nebo v nadávkách a spíláních, resp. v nějakém zástupném fyzickém střetu.

Později se většinou dostaví bolest a smutek, často smíšený se slzami, které naznačují, že se něco uvolňuje. Člověk vidí snáze zranění, jež je základem agrese, ať už zaměřené navenek nebo dovnitř. Tady pak může začít proces pochopení a smíření, kdy agrese už nepůsobí ničivě, nýbrž léčivě a prospěšně.

Jak jsme již naznačili, chápeme agresi také jako výraz životní energie, kterou má k dispozici každý. Je pozitivní silou, hnací energií vyživovanou z vnitřního zdroje člověka. Na rozdíl od nespoutaného a eruptivního vzteku může být agrese zaměřena na cíl a komprimována (Besems, 30nn). Agresivní životní energie činí člověka životným a aktivním, pomáhá mu kreativně utvářet život. Tuto hnací sílu potřebujeme, chceme-li své potenciální možnosti proměnit v čin.

V existenciálním smyslu nazývá Tillich agresivní životní sílu "power to be", tzn. pud každé živoucí bytosti k seberealizaci uskutečňované s rostoucí intenzitou a extenzitou (Tillich, 36).

Pomocí agresivní životní síly uskutečňuje člověk sebe sama, má možnost vzít do ruky svůj život. Stává se samostatným a může se stát autonomní osobností. Vnitřní životní síla ukazuje svou intenzitu v krizových situacích a při velkých výzvách.

Agresivní potenciál je rovněž nezbytný ke zkoumání světa a k objevování druhých jakožto Ty, k němuž se lze přibližovat a navazovat vztahy.

Ve vztahu k Bohu je agrese důležitým impulsem v našem pátrání po setkání s ním, s Bohem, který v nás přebývá a zároveň ho můžeme nalézat "vně" našeho já.

Svým agresivním životním energiím jsme schopni dát nejrůznější směr a nechat je různě působit ve prospěch života a vztahů. Můžeme je však také destruktivně-ničivě zaměřit vůči sobě nebo druhým nebo je jednoduše nechat ležet ladem a odpočívat. To je pak příčinou trvalého zadržování energie, která si pravděpodobně opatří prostor na nevhodném místě.

Z toho vyplývá, že je třeba nacházet cesty, jak používat agresivního životního potenciálu ve prospěch života a vztahů.

V tomto smyslu píše C. Thompson: "Agrese nemusí být nutně destruktivní. Vyrůstá z vrozeného sklonu a ovládá život ... Nemůže-li se však tato životní síla vyvíjet, slučují se s ní prvky zlosti, vzteku nebo nenávisti a stane se z ní nakonec nelítostná agrese" (Thompson, 179).

2.2. Některé pojmy příbuzné s agresí: zlost, vztek, hněv, nenávist, nepřátelství, zášť

Protože se pojmy příbuzné s agresí jako zlost, vztek, hněv, nenávist a zášť často používají jako synonyma, rád bych je krátce vysvětlil a vymezil.

Zlost je především psychická nevolnost, která se mj. může projevit zvýšeným hlasem, kletbou, nadáváním, výhružnými gesty či prudkými pohyby. Tělesné vzrušení (např. zrudnutí, zpocení, výhružná gesta, zvýšený tep atd.) musí být podřízeno "určitému psychologickému a kognitivnímu zhodnocení a přiřazení, aby bylo vnímáno jako specifický pocit, a ne pouze jakési neohraničené vzrušení" (Klessmann, 1992, 24; Bierhoff, 5nn).

Kromě spojení fyziologického vzruchu s psychickým zhodnocením aktuální situace hraje svou roli také sociálně kulturní prvek: "Zhodnocení a přiřazení jak fyziologického vzruchu, tak situace, která ho vyvolala, jsou podřízeny určitým, předem daným pravidlům a normám, tedy ne zcela výrazem individuální spontaneity a svobody" (Klessmann 1992, 25). Tak je zlost směsí vášně a kontrolovatelného výrazu. Nemůže-li se projevit, působí ublížení dále a náhle se změní ve vztek.

Vztek je zpočátku větší tělesná nevolnost, vášnivý pocit, který prostě musí "ven". Děje se to většinou nekontrolovaně, eruptivně, bez zaměření na cíl, např. hlasitým prásknutím dveří, rozbíjením nádobí, kopnutím do skříně apod. Vztek je stav "velkého afektivního vzrušení s motorickými a vegetativními jevy, které se vyvíjí ze zadržování agresivního napětí jako reakce na újmu osobnostní nebo vitální sféry" (Tisch, 2572).

Po výbuchu vzteku většinou opět nastane oddech, aniž by ovšem byl vyřešen vlastní problém: léčivě zacházet se zraněním a bezmocí (bezmocný vztek), které jsou jeho příčinou.

Hněv se svou spontaneitou podobá vzteku (výbuch hněvu), avšak v protikladu k pojmům zlost a vztek se méně vyskytuje v běžné mluvě. Ve výrazech posvátný hněv nebo Boží hněv je vesměs archaický a vyhrazený literární a náboženské oblasti (Klesssmann 1992, 26). Na rozdíl od často nekontrolovatelného vzteku probíhá hněv s větším rozmyslem, je zaměřený na cíl a vědomě zvažuje důsledky pro sebe i pro okolí.

Zášť a z ní vyrůstající nepřátelství nejsou spontánními projevy pocitů jako vztek a hněv, nýbrž dlouhodobé stavy, které se např. mohou vyvinout z potlačené zlosti. Je možné, že nadlouho překryjí všechny ostatní pocity. Jsou-li zaměřeny pouze na poškození druhých, stává se z nich nenávist.

2.3. Různé formy agrese

Vyjdeme-li nejprve z obecného pojmu "agrese", můžeme rozlišit její druhy, rozdílné svým zaměřením i účinkem: ničivé (destruktivní) agrese, potlačené agrese a agrese životu prospěšné a vytvářející vztah (konstruktivní). Objasníme si je na modelu jízdy autem.

Ničivé (destruktivní) agrese

Ničivé agrese se vyznačují škodlivými účinky, neboť energie je přiváděna "k cíli" bez ohledu na dobro a hranice protějšku. Ničivý účinek agrese se navenek projevuje v nesmyslném vzteku, chaotických projevech síly, ve svévolném útisku až k vraždě. Stává se to v soukromých sporech, válkách národů, mučení, slovních potyčkách, v "oddělání" druhého nebo šikaně na pracovišti.

Ničivé agrese se mohou projevovat i v subtilnější formě, např. ve štiplavých poznámkách, ve sžíravé ironii, v tepajících slovech, v urážkách, v popichování, v nestoudné zvědavosti bulvárního žurnalismu, v pohrdání nebo výsměchu či posmívání se druhým.

Agrese tak uvádějí do pohybu ničivý bludný kruh: Táhnou za sebou nenávist a nepřátelství, nepochopení a nesmiřitelnost, zranění a urážky, které u poškozených mohou vyvolávat opět destruktivní agrese podle hesla: "Jak ty mně, tak já tobě." Síly, které měly sloužit životu, se používají proti němu a ve svém důsledku mohou dokonce vést k ne-žití, tj. k smrti.

Lidé s destruktivním agresivním chováním často v dětství zažívali násilí a výhružná poselství typu "nebudeš-li hodný, umlátím tě"; "smíš žít, jen když budeš poslouchat a ani necekneš". Z těchto dětí se vzdor a umíněnost vytloukaly většinou násilím. Naučily se: "Jsou-li druzí silnější, přizpůsob se a přikrč se. Jsi-li sám silnější, utiskuj druhé, bij a šikanuj je. Podrobuj si je a žij na jejich účet."

Takoví lidé zpravidla nepoužívají agrese přímo ve střetu s protivníkem, ale vybíjejí se destruktivně na podrobených. Dochází k tomu v nejrůznějších vztahových strukturách, např. rodiče si vybíjejí své ničivé agrese na dětech nebo učitelé na svých žácích. Chybí konstruktivní mezitóny agresivního chování, které vedou k životu.

Ničivé chování je srovnatelné s chováním řidiče, který "rozjel auto na plné pecky" a obrovskou rychlostí se bezohledně řítí ulicemi města. Nedbá na světla, chodce ani dopravní značky, které podle něho platí jen pro druhé. Jede bez ohledu na ztráty a zanechává za sebou pustošící stopy: nabouraná auta, zraněné lidi, strach a hrůzu.

Druhý způsob, jak zpracovat ničivé agrese, je autoagrese: Lidé zaměří svou energii destruktivně dovnitř, proti sobě samým. Podobné sebeničení může vést až k sebevraždě, hovorově nazývané "znemožněná vražda". Tito lidé v dětství většinou slýchali negativní rodičovská poselství: "nestojíš za nic"; "jsi k ničemu"; "kdyby ses raději nebyl narodil"; "přivedeš mě do hrobu"; "kliď se mi z očí" atd. Možná zažili u otce nebo matky, že život nemá smysl a je nesnesitelným břemenem, že nestojí za to žít.

Takoví lidé sebou opovrhují a sami sobě se oškliví. I když relativně jen málo lidí ukončí svůj život sebevraždou, existují různé sebeničivé metody, jak se jí člověk pomalu, ale jistě může přiblížit: upít se k smrti, vyhladovět, upracovat se, unudit se k smrti atd. Také psychosomatické poruchy či neurotické způsoby chování mohou být autoagresivní reakcí.

V náboženském životě se autoagresivní chování projevuje např. "negativní askezí" nebo "falešnou pokorou", kdy člověk "kvůli Božímu království" sám sebe umrtvuje a v takzvaném životě oběti obrátí svůj potlačený vztek sebeničivě proti sobě.

Toto destruktivní počínání se podobá chování řidiče, který zaveze svůj vůz do garáže, zavře vrata, zapne motor, volnoběh a šlápne na plyn. Veškerá energie vozu je nasazena nesmyslně. Zůstává ve tmě, v kouři a zápachu, nic není uvedeno do pohybu. Řidič dal plný plyn a "zplynoval" se přitom sám; zničil sebe i vůz.

Potlačené agrese

Potlačené agrese nejsou na první pohled zvlášť nápadné, avšak čím méně si jich povšimnete, tím jsou účinnější. Lidé s potlačenými agresemi činí navenek pokojný a rozvážný, přátelský a zdrženlivý dojem. Při bližším pohledu se ovšem projeví v jejich chování účinky potlačených agresí: působí zaraženě, stísněně, ustrašeně, staženě, bez energie, bez zájmu. Dělají dojem, že jsou povolní a nadmíru opatrní, nenápadití a nerozhodní. Potírání a potlačování vlastních životních impulsů a energií vyžaduje hodně sil. Agrese se považují za nedovolené nebo zakázané, nevhodné či nepřiměřené. Proto musí být drženy pod kontrolou a všemi prostředky zvládnuty. To je natrvalo velmi namáhavé a vysilující. Lidé potlačující své životu prospěšné agrese se podobají služebníku v evangeliu, který zahrabal svou hřivnu do země, protože se bál svého pána (Mt 25,14nn).

Z pohledu na jejich život vyplývá, že jim rodiče většinou zakazovali, aby své agrese projevovali: "agrese nejsou nic dobrého", jsou dokonce "hříšné"; "agrese se nedávají najevo, protože jsou ničivé a vedou k hádkám"; "agrese jsou samy o sobě špatné a škodlivé".

Potlačené agrese se projevují také tělesně: "Člověk vnímá buď lehké chvění, namáhavě zadržovaný vztek, nervózní neklid, stisknuté zuby, skrývá se za přehnanou vlídností, chladem v projevu ..., protože vře vzteky, ale poklop je pevně zašroubovaný. Nebo zpozoruje zvláštní ochablost, bledost, neživotnost, vyčerpání, únavu, 'vygumovanost', smutek, strnulost nebo ochromení." Introvertní chování tak jde často ruku v ruce se základním depresivním laděním (Lambert, 14nn).

Takoví lidé se podobají řidiči, který sedí v autě, dá plný plyn a zároveň šlápne na nožní i ruční brzdu. Z řevu motoru můžeme vytušit velkou sílu i protisílu, jež v autě působí. Většina energií se ovšem mine účinkem, protože nebyly proměněny v pohyb. Auto i řidič zůstávají při všem vynaložení energie nepohybliví. Všechno končí vyčerpáním, ochablostí a zastavením.

Životu prospěšné (konstruktivní) agrese

Životu prospěšné a vztah vytvářející agrese působí jako kreativní, budující a utvářející síly, které dávají vznik životu a vztahu a vposledku jsou zaměřeny na lásku, jež opět uvolňuje nové energie. Naplněni touto životní energií jsou lidé s to nasazovat své síly pro sebe i pro druhé. Dokáží se rozhodovat, čelit konfliktům, říkají svůj názor, a přesto jsou schopni vciťovat se a přizpůsobovat ostatním. Mají zdravé sebevědomí, znají své životodárné i ničivé stránky a umějí s nimi zacházet. Vypořádali se se svým vlastním životem i vírou a negativní rodičovská poselství převedli do vlastních, pozitivních směrnic, které jim pomáhají používat agrese ve prospěch života. Vidí svůj život ve vztahu a vyznačují se vírou, která odkazuje nad pozemskou existenci. Žijí z "principu naděje" a odmítají ochromující pesimismus stejně jako slepý optimismus.

Naučili se vidět a prožívat v malých věcech i mezitóny agresí budujících život a vztah, např. v osobních vztazích, přátelství, manželství, ve vztahu k okolnímu světu a ve vztahu k Bohu.

Člověk používající agrese konstruktivně se podobá řidiči, který řídí dobře seřízené auto, dobře ho zná a pečuje o něj. Používá energie svého auta, aby objevoval nové věci, svobodně se pohyboval a míří k určitým cílům. Zve lidi ke společným cestám a vytváří společenství jízdy. Používá vozu na převážení zboží. Na svých cestách je pozorný a přizpůsobuje své tempo okolnostem, např. stoupání, klesání, zatáčkám, signalizaci, značkám a eventuálním překážkám.

Nepodléhá tedy "přetlaku", který by přenášel na pedál a promarnil tak drahocennou energii. Nejezdí ani s "podtlakem", který by proměňoval v pomalé plížení. Jeho jízda je přiměřená a plynulá, používá-li uvolněné energie přiměřeně situaci a s odpovědností vůči sobě, ostatním, k okolí i budoucnosti.

2.4. Co je vztah?

Agrese a vztah

V jakém poměru jsou agrese a vztah? Tradiční chápání říká, že agrese vztahy buď narušují, nebo dokonce ničí.

Přihlížíme-li ovšem k původnímu významu slova - kráčení, přibližování se k druhým, pak agrese přímo navozuje vztahy. Protože vztah vzniká, když se dva lidé k sobě přibližují, zaměří svou životní energii jeden na druhého a sdílejí ji ve vzájemném dávání a přijímání. Vztah znamená vztahovat se jeden k druhému.

V Platonově spisu Symposion vypráví Aristofanes o stvoření člověka jako válcovité bytosti. Tímto příběhem vypovídá o poměru agrese a vztahu v lidském životě to podstatné.

"Za prvé," říká Aristofanes, "bylo trojí pohlaví lidí, ne jako je nyní dvojí, mužské a ženské, nýbrž ještě třetí, složené z těchto obou, z něhož nyní zbývá jen jméno, ale ono samo vymizelo. Bylo totiž tehdy jedno pohlaví androgynů, co do podoby i jména složené z obého pohlaví, mužského a ženského; ale nyní je to pouhé jméno... Dále byl tvar každého člověka zcela válcovitý, s oblými zády i boky. Měl čtyři ruce a právě tolik noh a dva obličeje, čtyři uši, dále měl dvoje pohlavní ústrojí a obdobně i všechno ostatní, jak si tu každý může dále domyslet..." Byli hrozní svou mohutností a silou a zpupnou myslí, i odvážili se učinit útok na bohy. Tu se radili Zeus a ostatní bohové, co s nimi učinit, aby tyto giganty zbavili síly. Zeus učinil návrh, aby každého rozetli na dvě poloviny, protože "hned budou jednak slabší, jednak nám užitečnější, protože se zvětší jejich počet; a budou chodit rovně po dvou nohách" (Platon, Symposion 190).

Když tedy byla původní těla rozťata na dvě poloviny, používají tyto dvě části veškerou energii, aby se k sobě zase přiblížily, mužské a ženské do androgyna. Toto úsilí stát se přiblížením a spojením s milovaným ze dvou jedním ... tato touha a bažení po celku se nazývá láska (Platon, 191).

Podobné myšlenky jako v Platonově Symposionu najdeme mj. i ve Starém zákoně: "Není dobré, aby člověk byl sám" (Gn 2,18). Proto opustí muž svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem" (Gn 2,24).

Zde je v mýtu odůvodněno to, co zažíváme v denním životě: agrese a vztah patří dohromady. Agrese je životní energie směřující k druhému člověku, aby byla s ním. Jako každé vnitřní úsilí, jako touha, životní síla hledá lásku ke druhému člověku jako naplnění života. Tímto způsobem umožňují agrese vztahy v jejich mnohotvárnosti.

Jak chápat vztah?

Obecně vzato je vztah spojení, poměr mezi dvěma subjekty, které se mohou projevit v různých formách komunikace. Zde se jedná především o mezilidské vztahy, které jsou základem života člověka jako sociální bytosti. V naší době vyznačující se individualismem a seberealizací je slovo "vztah" chápáno spíše staticky a zatlačuje do pozadí kdysi míněnou dynamickou dimenzi "vztahování se k sobě". Ve většině lexikonů a encyklopedií marně pátráme po definici "vztahu".

Humanistická psychologie zdůrazňuje, že vývoj osobnosti a vznik pocitu vlastní hodnoty se uskutečňuje hlavně setkáváním s druhými Např. Rogers jmenuje opravdovost, schopnost vcítění a emocionálního ocenění jako podmínky vydařeného vztahu. V kapitole o poruchách vztahu ještě uvidíme, nakolik je vztah živen dynamikou životní energie zaměřené na sebe navzájem a nakolik je závislý na vyváženém poměru blízkosti a odstupu.

Křesťanská antropologie zdůrazňuje, že "člověk je zacílen na to, aby s Bohem a v něm nacházel a sdílel plnost a dovršení života. Nejhlubší podstata člověka je tedy relativní" (Greshake, 34), tzn. že vzdor vší samostatnosti svobodný tvor není zakotven pouze v sobě, nýbrž je a uskutečňuje se ve vztahu k Bohu a svým bližním. Tento názor výstižně vyjádřil Augustin: "Stvořil jsi nás pro sebe a nepokojné je naše srdce, dokud nespočine v Tobě."

Toto základní pochopení vztahu dnes opět najdeme ve teologii a etice vztahu (Pompey 1986, 179nn). Křesťanský Bůh se liší od monoteistických představ tím, že jeho definitivní skutečnost bytí je v trinitárním vztahu. Je to milující vztah mezi třemi osobami Otce, Syna a Ducha (1 Jan 4,8), z něhož pochází veškerá spása a každé vykoupení v tomto světě. Stvořením světa, a zejména člověka si Bůh vytváří "protějšek" a otevírá tak další možnost vztahu. I člověka tvoří Bůh jako vztahovou bytost, která se podobá jemu i jeho možnosti vztahu, jak je popsáno v první zprávě o stvoření v bibli: "Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil" (Gn 1,27).

Člověk se tedy podobá Bohu i ve své schopnosti vztahu. Člověk má ovšem také svobodu tento potenciál přijmout a používat ho buď ve prospěch života, nebo k jeho ničení.

Protože podstatou vztahu člověka analogicky k vnitřnímu trinitárnímu vztahu Boha je láska, předpokládá nutně svobodu, "tzn. odmítnutí vztahu - Ne - musí být potenciálně vždy možné, aby Ano mohlo být opravdové" (Pompey 1986, 196). Vynucený vztah není vztahem milujícím. Milující vztah k Bohu a k bližnímu není možný bez svobodného souhlasu.

Jak nám říká biblická zpráva, nedůvěřoval člověk svému partneru, Bohu, nevydržel milovat Boha, nevěřil, že mu Bůh nabídl ty nejlepší životní možnosti vztahu k sobě, k bližnímu, ke stvoření. Lidé chtěli znát sami - ve smyslu zakusit a zažít -, co je pro ně dobré a zlé, a mysleli si, že jim Bůh něco upřel (Gn 3,1-24).

"Důsledkem porušení vztahu k Bohu bylo porušení vztahu k člověka k sobě, k bližnímu a ke stvoření. Na tomto prvotním činu lidí i na jeho následcích máme všichni podíl" (Pompey 1986, 196).

V odmítnutí vztahu k Bohu i k vlastní schopnosti vztahu podle obrazu Božího má kořeny hřích, nesoucí s sebou vinu a zlo. Toto základní porušení vztahu k Bohu se dodnes projevuje v nepřátelství a nenávisti; lidé své agresivní životní energie nepoužívají k budování vztahů, ale k ničení, k vzájemnému potírání, zraňování a zabíjení.

Navzdory existenciálnímu porušení vztahu mezi Bohem a člověkem v důsledku neposlušnosti (Gn 3,1nn), kdy člověk suverénně rozhoduje o své životní energii, zůstal Bůh tomuto vztahu věrný. Ve své odpouštějící lásce vychází člověku vždy znovu vstříc. Tento vztah lásky Boží k člověku a ke stvoření vyvrcholil ve vtělení a vykoupení skrze Ježíše Krista, v němž můžeme Boha zakusit konkrétně jako člověka: "Aby uzdravil lidi v samém kořeni porušení vztahu, vzal na sebe lidskou přirozenost, stal se podobným člověku s výjimkou hříchu, tzn. porušeného vztahu k Bohu" (Žid 4,15; 2 Kor 5,21; Flp 2,6nn), (Pompey 1981, 97).

Ze skutečnosti vykoupení vyplývají pro lidský vztah dvě důležité perspektivy:

1. Bůh sám nepřestal věřit ve schopnost vztahu ze strany člověka. Jeho schopnost vztahu se s porušeným prazákladním vztahem nevytratila. Vykoupení staví na těchto přirozených základech. Boží spása je předpokládá a zahrnuje.

2. Na druhé straně ještě čekáme na dovršení schopnosti vztahu jak lidí mezi sebou, tak s Bohem. Vztah je pro jednotlivce i skupinu možný jen částečně. Svobodné přitakání milujícímu vztahu k Bohu, k bližnímu i k sobě může být celkově nebo v jednotlivých životních situacích odmítnuto. Není to však už beznadějný stav, díky milosti může člověk tady a teď zdařilý vztah vždy znovu navázat. Kromě toho smí doufat, že se mu jednou zdaří každý vztah (Pompey 1981, 97).

Vztah k Bohu tedy není v životě člověka nic doplňkového ani vedlejšího. Greshake poukazuje na to, že "vztah ke Stvořiteli, který ovšem může být svobodně uznán nebo odmítnut (ne však zapuzen), činí teprve člověka člověkem" (Greshake, 34). Vztah člověka k Bohu Stvořiteli, který žije a miluje sám v sobě v trojosobním vztahu, je úzce spjat se vztahem k ostatním lidem a všemu stvořenému. Tento Bůh, který chce i tvory stvořené podle svého obrazu vtáhnout do společenství (communio) své lásky, může být nalezen jen tehdy, když člověk žije toto communio s druhými. Vztah k druhým a ke světu se stává ztělesněnou formou vztahu k Bohu (Greshake, 36).

V křesťanském smyslu se agrese jako životu prospěšná a vztah vytvářející síla zakládá na Boží stvořitelské vůli, jež člověka stvořila jako bytost vztahovou a podle toho ho také vybavila agresivní životní energií, jež tíhne ke druhému a vytváří vztah.

Člověk jako samostatná a vztahová bytost

Pozorujeme-li podstatu člověka uvnitř světa, vzbudí nejdříve pozornost jeho samostatnost. Je svobodný, rozumem obdařený jednotlivec, je samostatný a sebeurčující, je to osoba.

Zároveň je člověk vztahový (relační), tzn. je ve světě rozmanitými způsoby vázán a od početí až do smrti má vztahy k druhým. V západní tradici vyvstává otázka, zda jsou vzájemné vztahy pro svobodného člověka podstatné nebo pouze druhotné. Zda nejsou dokonce nebezpečné, protože omezují samostatnost a nezávislost jednotlivce.

Křesťanský Západ dlouho popisoval člověka jako jednotlivou bytost, jako obraz Boží, jako osobnost spočívající v sobě či autonomní Já. Že je člověk partnerem a partnerkou a že žije ve společenství, bylo považováno za stav druhořadý.

Také v novověku se staví do popředí neomezená samostatnost člověka. Vztahy a vazby omezují svobodu jednotlivce a sebeurčení se stává bojem proti jakékoli determinaci a závislostem, vazbám a vztahům. Tuto tendenci novověkého myšlení, kterou můžeme pozorovat od dob Descarta, zřetelně vyjádřila slova Karla Marxe: "Osoba se vydává za samostatnou, stojí-li na vlastních nohou, a na vlastních nohou stojí teprve tehdy, když sama sobě vděčí za svou existenci. Člověk, který žije z milosti někoho jiného, je považován za bytost závislou." Žádoucí je tedy samostatnost oproti vztahům, které činí závislými (Greshake, 43), přičemž vztahy byly zásadně spojovány se závislostí.

Pojmem seberealizace se této myšlenky novověku chopily psychologie a pedagogika posledních desetiletí. Ideálem je "osvobodit se od společenských konvencí a očekávání bližních, od determinace, a tak napomoci vzniku vlastního, pravého a původního Já. Nepravé Já, přizpůsobená fasáda, se vyvíjí, protože člověk chce být milován a akceptován a bojí se převzít vlastní odpovědnost. K původnímu Já člověk dospěje radikálním nárokem definovat se v zákonech nezávislých na okolí jako jedinečná a autentická, jen ze sebe a v sobě pochopitelná bytost" (Willi 1986, 10).

V posledních letech je stále zřetelnější, že člověk tuto nezávislost vůbec nemá a vlastně o ni také neusiluje, protože potřebuje uznání a lásku. Empirická pozorování potvrzují, že člověk nachází nejhlubší přístup k sobě ve vztazích: "Člověk se rozvíjí ve vztazích. V nich jsme počati, zrozeni, kojeni, živeni, ošetřováni, vyučováni. Vždy jsou to vzájemné lidské vztahy, které podněcují a formují vývoj. Ani dospělý nerozvíjí svou osobnost sám ze sebe, nýbrž ve vztazích ..." (Willi 1986, 10nn). Bytí v sobě i bytí vůči druhým se tedy vzájemně podmiňují. Člověk se ve vztahu k druhému stává sám sebou.

V této souvislosti je třeba zmínit Martina Bubera. V setkání s židovsko-chasidskou mystikou Buber poznává, že teprve vzájemný základní vztah mezi dvěma lidmi vede k plné účasti na bytí. Tento poměr k bytí vidí Buber dvojnásobně: jako Já-Ono a Já-Ty. V obou možnostech lidského bytí, v prvotním odstupu i ve vztahu se ozřejmuje specifičnost lidského bytí: Na rozdíl od zvířete se člověk může vymezit vůči světu, učinit svět svým protějškem. "Prvotní odstup navozuje lidskou situaci, vztah růst člověka v ní" (Buber 1962, 416). Teprve uznám-li samostatnou odlišnost, může ten či ta, onen či ona být sám sebou a navázat se mnou vztah.

Griesbach jde ještě o krok dál: Považuje konflikt za základ pochopení osobního jednání. Podle Griesbacha "míří všechen styk člověka se skutečností zásadně k panování, ke zpředmětnění, disponování a podmanění. Zatímco je přírodní skutečnost tomuto zásahu němě vydána všanc, zakouší člověk v člověku jedinou bytost v přírodě schopnou odpovědět a výslovně se tomuto uchvácení vzepřít ..." "V této vymezující dialogičnosti 'rozhodnutí a odporu' vzniká podle Griesbacha specificky lidské silové pole, z něhož vyrůstá všechno podstatné sebeuskutečňování člověka, všechna opravdová sociabilita a vlastní mravnost" (Renöckl, 67nn).

Z knihy: Agrese vytváří vztahy (Karl Frielingsdorf) -10614-

Sekce: čtenářský koutek | Tisk | Poslat článek známému