Apoštolové zjistili, že po Ježíšově odchodu nejsou vyřešeny všechny otázky. A co s tím?!
19.6.2024
Nedlouho po Kristově nanebevstoupení a seslání Ducha Svatého apoštolové zjistili, že ani těmito událostmi nejsou navždy vyřešeny všechny otázky těch, kdo uvěřili. Kolem roku 50 se proto sešli apoštolové v Jeruzalémě, aby uvážili, jaký postoj zaujmout k těm, kdo uvěřili v Krista jako pohané (Skutky apoštolů, kap. 15). Slova, kterými začínají pomyslné „dokumenty“ tohoto apoštolského koncilu, znějí takto: „Rozhodl totiž Duch Svatý i my…“ (Sk 15,28). Svědčí o tom, že si prvotní církev byla dobře vědoma jak mocné přítomnosti Ducha Svatého, tak i své vlastní odpovědnosti.
„Co s křesťany, kteří odpadli během pronásledování?“
Podobných svědectví o tom, jak Duch Svatý vede církev, nacházíme v dějinách více. Z místních biskupských synod se i tak stal užitečný nástroj vedení církve a řešení problémů. Starověké synody se zabývaly tehdy palčivými otázkami: „Co s křesťany, kteří odpadli během pronásledování?“ Nebo: „Co dělat s těmi, kdo byli pokřtěni heretiky? Je jejich křest platný? Mají Ducha Svatého?“
První koncil celé církve
První koncil, na kterém byli shromážděni zástupci téměř celé církve, proběhl až ve 4. století, kdy za císaře Konstantina (313 po Kr.) skončilo pronásledování křesťanů. Koncil v roce 325 do Niceje (na území dnešního Turecka) svolal Konstantin Veliký jako součást oslav své dvacetileté vlády. Až nakonec a podle všeho tak trochu mimo původní plán se dostaly na pořad jednání i dogmatické otázky ohledně božství Ježíše Krista, který byl koncilem vyznán jako ten, jenž je „jedné podstaty s Otcem“ – tedy pravý Bůh.
Druhý vatikánský koncil je dvacátým prvním ekumenickým koncilem
Koncilů se v dějinách církve uskutečnila celá řada. Druhý vatikánský koncil je podle katolického počítání dvacátým prvním ekumenickým koncilem. Slovo „ekumenický“ označuje shromáždění celé církve, respektive všech místních církví, které jsou ve společenství s římskou církví a s jejím biskupem – papežem.
Svolání každého koncilu zpravidla předchází krize, na kterou je zapotřebí reagovat. První koncily byly svolávány, aby bránily víru v pravé božství Ježíše Krista a Ducha Svatého, aby formovaly praktickou stránku křesťanského života a odsuzovaly hereze. Součástí koncilních dokumentů proto byly mimo jiné seznamy „anatémat“, tedy odsouzení názorů odporujících víře církve. V tomto duchu se proti bludným názorům, jež odporují katolické víře, vymezovali mnohé koncily i četní papežové.
Poznatky moderní vědy a katolická víra v 19. století
Na síle nabralo toto vymezování se církve zejména v 19. století: tehdy se zdálo, že některé poznatky moderní vědy napadají samotné základy katolické víry. Církev se v této době soustředila spíše na úzkostlivou obranu víry než na její radostné sdílení. Otázky, které nám dnes nepůsobí žádné starosti, se církvi v kontextu tehdejší doby jevily jako útok na samou podstatu víry. Šlo například o to, zda knihy Mojžíšovy skutečně napsal Mojžíš nebo zda evoluce nutně popírá existenci Boha Stvořitele. Církev se postavila do opozice vůči světu, který se jí jevil jako nepřátelský a zlý. Zavládl strach ze všeho nového, co by mohlo otřást neotřesitelnou pravdou víry (dogma). Snad je možné trochu zjednodušeně říci, že život církve od dob Tridentského koncilu v 16. století tak trochu ustrnul, a to jak ve slavení víry v liturgii, tak i při promýšlení víry v teologii.
Obnovné proudy, které připravily Druhý vatikánský koncil
Už na konci 19. století, zejména pak ve 20. století, se ovšem dávají do pohybu obnovné proudy, které připravují půdu pro Druhý vatikánský koncil. Objevuje se obnovený zájem o slavení liturgie. V roce 1903 papež Pius X. v motu proprio Tra le sollecitudini poprvé mluví o činné účasti věřících (participatio actuosa). V roce 1919 se stejnému tématu věnuje Romano Guardini v knize O duchu liturgie. Začínají se znovu studovat církevní otcové. Významný teolog Henri de Lubac napsal o církevních otcích: „Kdykoli na našem Západě vzkvétala křesťanská obnova, a to jak v řádu myšlení, tak v řádu života (a tyto dva řády jsou vždy propojeny), vzkvétala ve znamení Otců.“
Tuto myšlenku později zopakoval i Jan Pavel II.: „Právem bylo napsáno, že v dějinách církve byla každá skutečná obnova spojena s opětovným čtením církevních otců.“ Na rozdíl od předchozího období se před církví otevřelo celé bohatství její tradice. Církev přestávala být věřícími vnímána jako něco chladného a vzdáleného, nebyla už pouze záležitostí kléru, ale jak napsal Guardini: „Začal proces nesmírných rozměrů: probouzení církve v duších.“ V roce 1943 encyklika Pia XII. Divino afflante Spiritu umožnila katolickým biblistům pracovat s historicko-kritickou metodou, což vedlo k postupné obnově katolické exegeze. Vedle zájmu o liturgii a dobu církevních otců tak můžeme v souvislosti s přípravou na Druhý vatikánský koncil hovořit i o biblickém hnutí.
Z knížky
(redakčně upraveno)
II. vatikánský koncil pro začátečníky i mírně pokročilé
Petr Soukal
Stručný průvodce po II. vatikánském koncilu se zaměřuje na jeho hlavní dokumenty – konstituce Sacrosanctum concilium (o posvátné liturgii), Lumen gentium (o církvi), Dei verbum (o Božím zjevení) a Gaudium et spes (o církvi v dnešním světě).
Autor: Webredaktor kna | Sekce: čtenářský koutek | Tisk | Poslat článek známému
aktuality
30.11.2024
Kardinál Tomášek - legenda církve v době komunistického režimu
Hrdinou se člověk nerodí, ale stává
Jaroslav Šebek
21.10.2024
Spiritualita připodobnění Bohu v západním křesťanství
Proměna člověka v Kristu
Jaroslav Vokoun