Babičko, proč jsem na světě?

22.5.2011

Na světě může být tolik otázek... a myslím, že by se těžko našla otázka, kterou by ještě nevyslovilo nějaké dítě. Můj čtyřletý vnuk se mne už ptal na tolik věcí..., většinu otázek, a těch nejnesmyslnějších zvlášť, už pravděpodobně spotřeboval. A přesto se stále najdou takové, kterými mne překvapí.

Jednou jsem si začala dělat čárky, abych zjistila, kolikrát se ptá, za každou otázku jedna čárka.
Za odpoledne to bylo osmdesát čárek.
A to ještě chodí po obědě spát a v onen den jsem nepočítala jeho dopolední otázky a jeho večerní otázky... a ten den byl ostatně obzvlášť málo zvídavý.
Když bychom to znásobili deseti dny a připočetli i rána, dopoledne a večery, dostaneme se k takovému číslu, že bych musela být „babička chodící encyklopedie“, abych mohla na všechny jeho otázky odpovídat. Musela bych proniknout do většiny oborů lidského poznání a nejlépe i za jejich hranice a musela bych zároveň odpovídat na otázky, jaké hned tak někdo nemusel zodpovídat...
Ale největší potíže mi působí otázky, jež si lidstvo klade odnepaměti... rozhodně po nějaké to tisíciletí.
A vnuk si je klade už ve čtyřech letech.
Onehdy jsme byli na zahradě.
Já jsem si tam šla vypít kávu a on velkou sklenici mojí malinové limonády.
Posadili jsme se do proutěných židlí.
Já jsem otevřela noviny.
Vnuk si posadil vedle sebe na polštářek kočku a otevřel leporelo O jabloňce.
Tohle leporelo má nejradši, prohlíží si je každý den a dělá, když se dívá na veliké ilustrace, jako by četl.
Dokonce vyprávění pod nějakými obrázky už zná zpaměti, a tak rád ohromuje návštěvy, když jim ukazuje, že už umí číst, a přeříkává pod tím nebo oním obrázkem text.
Podívá na štěně...
A pak na mne.
Je spokojený. Náš čtenářský klub je zase pohromadě.
A náš čtenářský klub se pustí do pití a čtení.
Jenom kočka spí a spí.
Je chvilka ticha...
Chvilka krásného letního ticha.
Pak vnuk ke mně pozdvihne své hluboké čisté zamyšlené oči...
Moc dobře znám tenhle pohled.
A také vím, že už bych se ho měla bát...
„Babičko...“
„Copak?“
Skládám noviny.
Jak takhle začne, vím, že bude konec klidu, bude filosofický koutek.
„BABIČKO, PROČ JSEM NA SVĚTĚ?“
„Jak to proč?“
Spíš bych čekala, kdyby se ptal, jak to, že je na světě, odkud se sem dostal, kde byl, než se narodil... Dokonce bych se ani nedivila otázce: Kde jsem byl před tím, než se narodili moji rodiče? Tahle otázka, i když se zdá jako ze zbrojnice nejnebezpečnějších otázek (na kterou si sám pro sebe asi ještě nikdo nenašel jasnou a nezpochybňovanou odpověď), patří, jak jsem se dočetla v tajence jedné křížovky, mezi prastaré buddhistické otázky.
Váhám.
Mám mu říct, že na to se filosofie snaží po staletí nalézt uspokojivou odpověď a hledá jí v moudrostech i v tolika povrchnostech?
Mám říct: „nevím“ nebo „to bych taky ráda, hochu, věděla“ a radši si dál číst své nedělní noviny?
To bych nesměla být tak ješitná babička...
JÁ SI NECHCI PŘIZNAT A JEMU TAKÉ NECHCI PŘIZNAT, ŽE JE NĚCO, CO BYCH NEVĚDĚLA.
Snažím se získat čas, a tak se ptám:
„No, proč si myslíš, že jsi na světě?“
Mlčí. A po chvíli říká: „Ty to máš jednoduché, ty víš, proč jsi na světě.“
„Proč jsem na světě?“
(Tohle je dávný způsob těch, kdo se nechtějí přiznat, že je něco, na co neznají odpověď. Zeptají se místo odpovídání radši sami.)
Ale vnuk zná odpověď hned.
„Ty jsi na světě proto, abys mi dělala malinovou limonádu.“
Chlapče, milý sobecký vnoučku, kéž bych to měla tak jednoduché…
Usmívám se. Snad už na svou otázku zapomněl.
„Babičko, PROČ jsem na světě?“
(Zkouším druhý odvěký trik těch, kteří někomu neumějí dát rychle odpověď. Zeptají se sami na to, na co byli dotázáni.)
„No, co si myslíš, proč jsi na světě?“
Rozhlíží se.
„Já jsem na světě… já jsem na… já… jsem dnes na světě, abych dal pejskovi pít.“
Zpozoroval, že naše malé štěňátko má prázdnou misku s vodou a v tom dnešním horku má žízeň, strká do prázdné misky každou chvíli čumáček. Co kdyby se v ní voda najednou objevila…
A vnuk vyskočí, popadne misku a jde pro vodu.
Za chvíli štěňátko šťastně pije.
Všimla jsem si, jak odpovídal: ne obecně, řekl: já jsem DNES na světě proto a proto.
Možná v tom DNES je správný klíč.
Na obecné otázky bývá tolik obecných a zároveň zdánlivě ve své obecnosti poněkud jaksi zbytečných odpovědí, odpovědí, které jsou vlastně...
Moudrými výmluvami.
Jsem tu proto, abych byl užitečný, hodný, prospěšný, abych plnil vůli rodičů, Boží vůli, abych hledal cestu ke spasení...
Abych bojoval za to nebo ono...
Přemáhal „tělo, svět a ďábla“...
Kolik takových... poněkud matných... odpovědí bych uměla nalézt.
A stačí přidat si k otázce slůvko dnes:
„PROČ JSEM ASI DNES NA SVĚTĚ?“
A rázem ona otázka svítí.
V jejím světle se dá nalézt mnohem snadněji odpověď.
Vida, já si té prázdné misky nevšimla, a kdyby nebyl na světě vnuk, bylo by na světě dnes o jedno žíznivé štěňátko víc.
Stačilo přidat do otázky slovo dnes.
Jak se ta otázka zaostřila...
Mizí její tajemství a promluví srozumitelná tajenka.
A já jsem v onom letním odpoledni nalezla i cosi jako exercicie, které mi bezděčně přinesl můj čtyřletý vnuk.
Navykám si od té doby neptat se příliš obecně.
Kdo ví, možná obecné otázky se vymýšlejí v pekle...
Aby na ně lidé potom obecně odpovídali, aby dumali a ztráceli čas něco udělat okamžitě, něco, čím by někomu pomohli.
Někomu, „kdo žízní“, podali doušek slova, útěchy, pomoci, doušek porozumění, soucitu...
Doušek lásky.
Od té doby se snažím každý den věnovat aspoň chvilku odpovědi na tuhle otázku:
PROČ JSEM DNES NA SVĚTĚ?
Skoro každý den přijdu na něco, na co bych bez té otázky tak snadno nepřišla.
A někdy bych na to možná nepřišla vůbec.
A tak mne napadá...
Dnes jsem si na tu otázku ještě neodpovídala.
Vnuk si šel odpoledne lehnout do postýlky, sladce spí, jako mevíďátko, a štěňě leží u jeho postýlky, hlídá.
Mám chvíli klidu.
A tak se mohu zamyslet nad otázkou, ke které mě vnuk dovedl…
„Proč jsem jsem... dnes...
Proč mne dnes ještě nechává Pán na světě?
Proč vlastně jsem DNES NA SVĚTĚ?