Bezpodmínečná důvěra

19.11.2010

Onehdy za mnou přišla moje dcera Anička se zvídavým dotazem. „Mami, co je to bezpodmínečná důvěra?“ „Kdes to vzala?“ podivila jsem se já. „Ále, čtu teď dopis Římanům. Tak co to teda je?“ „No bezpodmínečná znamená, že si nedáváš žádné podmínky, že důvěřuješ vždycky, i když nerozumíš nebo se ti to zdá divné, prostě vždycky.“ Zdálo se, že to chápe, a další otázka na sebe nedala dlouho čekat: „Aha, a je to důležitý?“ To je typická moje dcera. Žádné zbytečnosti v hlavě nedržet. „No jasně. To je to nejdůležitější, co v životě potřebuješ mít: bezpodmínečnou důvěru k Bohu.“ Anička spokojeně odešla do svého pokoje a já jsem se zase vrátila ke své původní práci, ke škrábání brambor. Ale ta otázka mi nedávala klid.

Mám to vůbec? Tu bezpodmínečnou důvěru? Nebo spíš spoléhám na své schopnosti, píli, pracovitost, organizační talent? Ach jo, pomyslela jsem si, tady se mnou Bože nemáš lehkou práci. Ale myslím, že Bůh se usmál, jak on to tak dělává, a připomněl mi několik situací z mého života, kdy taková výuka probíhala.

Vzpomněla jsem si na jednu Boží odpověď na mou celkem formální modlitbu. Byla jsem na mateřské s prvním dítětem a někdo mi nabídl, že bych si mohla přivydělat jako distributorka kosmetiky. Tahle oblast mě vždycky zajímala. Kosmetika se mi zdála lákavá. Při představě krásného kufírku plného vzorečků rtěneček a parfémků jsem se cítila docela blaženě. Už jsem si malovala, jak budu systematicky zásobovat kosmetickými prostředky své kamarádky, známé, sousedky, jejich kamarádky a známé a sousedky… to bude kariéra. Navíc vypomohu docela napjatému rodinnému rozpočtu.

Já jsem byla rozhodnutá do toho jít. Jen tak formálně jsem předložila nebeskému Otci prosbu, aby mě jako vedl ke správnému rozhodnutí. Vůbec jsem to nemyslela vážně. Nečekala jsem, že by Bůh rozhodoval o takové věci. Vlastně jsem spíš po něm chtěla, aby mi sháněl zákaznice – ale o to bych poprosila hned další den. Jenže odpověď přišla velmi rychle a velmi razantně. Nejsem si jistá, jestli jsem tak zřetelně Boha slyšela mnohokrát v životě. Uslyšela jsem uvnitř svého srdce jasný, hlasitý a nekompromisní hlas: „K tomu jsem tě nepovolal.“ Ou! Bože, co to znamená? Proč nechceš, abych do toho šla? Nechápala jsem vůbec nic. A on mi také nic dalšího neřekl. Žádné vysvětlení, nic. Netroufla jsem si neposlechnout. Až později jsem pochopila, že Pán Bůh nemá naprosto nic proti distribuci kosmetiky, že v tom některým mým sestrám žehná, ale ode mne tenkrát chtěl, abych mu důvěřovala, i když mu nerozumím. Chtěl mou energii využít k něčemu jinému a finančně nás zabezpečil po svém. Nepotřeboval, abych se mu do toho míchala po mém. Bůh potřeboval mou důvěru.

Další opravdu vydatné lekce se mi dostalo v porodnici s naší druhou dcerou. Narodila se předčasně, byla mrňavá, slaboučká a v inkubátoru chytla nějakou infekci. Večer mi řekli, že ji přemístili na jednotku intenzivní péče a má šanci, že přežije asi 50 na 50. Že mám teď klidně spát a ve čtyři hodiny ráno ať tam na jipku přinesu odstříkané mléko. Za pět minut čtyři jsem zvonila na jednotce intenzivní péče s lahvičkou mléka ve zpocených rukách. Ke dveřím přišla unavená nervózní sestra, vzala si láhev a chtěla zavřít. Křečovitě jsem držela dveře a ptala se, zda moje děťátko ještě žije. Odbyla mne, že informace se poskytují v osm po vizitě, a zabouchla.

Mechanicky jsem se otočila a nastoupila do starého plechového výtahu. Zmáčkla jsem knoflík přízemí a zoufale jsem přemýšlela, co počít. Neměla bych se vrátit a sestru ještě poprosit? Přece mi něco musí říct. Plačky jsem dojela do přízemí a zase zvolila třetí patro. Výtah se kodrcavě rozjel znovu vzhůru. Byla jsem ubrečená nevyspalá zoufalá máma v neforemném nemocničním županu ve čtyři hodiny ráno ve velkém odřeném rezavém výtahu a volala jsem k Bohu o pomoc. A zase se ozval ten hlas v mém srdci: „Komu vlastně věříš? Já jsem ti řekl, že všechno dobře dopadne. Tak nač se chceš ptát lidí?“ Překvapením jsem přestala vzlykat. Ano, ten hlas znám. Zastyděla jsem se za svou nedůvěru. Opravdu se nemusím teď ptát žádného doktora. Mám přece pro tohle dítě Boží zaslíbení. „Bože, odpusť mi. Já se nebudu ptát. Já ti důvěřuju. Víc než všem doktorům na světě. Jestli ty jsi řekl, že bude žít, tak bude.“ Ve třetím patře jsem už ani nevystoupila a rovnou jsem zase jela dolů. Šla jsem zpátky na své oddělení, vlezla jsem si do postele a usnula jsem. V osm hodin po vizitě jsem si vyslechla zprávu, že asi ve čtyři ráno se to přelomilo a teď je z nejhoršího venku. Prý že antibiotika zabrala. Ale já už jsem to věděla.

Když tak o tom přemýšlím, víra je vlastně bezpodmínečná důvěra Bohu. Víra není být přesvědčená o věcech, které nevidím. Víra znamená důvěřovat Bohu bez jakýchkoli podmínek.

kniha: Co Bůh šeptá maminkám
autor: Hana Pinknerová
vydalo: Karmelitánské nakladatelství
Titulek a redakční úpravy: redakce webu kna.cz
-101528-

Sekce: čtenářský koutek | Tisk | Poslat článek známému