22.4.2010

Víra v odpuštění není samozřejmostí. K pojmu odpuštění a k jeho nárokům se stavíme různě: odpuštění požadujeme, odmítáme, dáváme, přijímáme, nahrazujeme něčím jiným anebo skutečně v odpuštění věříme. Mluvíme-li o víře v odpuštění, půjde vždy o vztah Boha a člověka nebo Boha a lidí, nejen o vztah člověka k člověku nebo k několika lidem.

Víra v odpuštění a její realizace ve smíření předpokládá:

- Víru v obecnou narušenost lidské přirozenosti, v nedokonalost člověka, která není ontologická, tedy dána stvořením, ale existenciální – reálná. Tato víra není pro křesťana ničím zvláštním, ale některé jiné nauky ji postrádají nebo popírají, například starý známý marxismus nebo nauka scientologů.

- Víru v Boží spontánní ochotu odpouštět. Tím je myšleno, že Boží ochota odpouštět není způsobena nebo vynucena člověkem, ale je bez zásahu člověka Bohem chtěná.

- Poznání lidské bezmoci vůči realizované vině. Ačkoliv některé následky viny lze napravit, existenci viny, která se někdy stala, nemůže člověk ovlivnit, nemůže ji vzít zpět.

Chybí-li víra v narušenost člověka, potom se takový jedinec může domnívat, že je bezchybný nebo že se bezchybným dříve nebo později stane. Chybí-li víra ve spontánní Boží ochotu odpustit, může se člověk domnívat, že lze Boha uplatit nebo podplatit, odpuštění si zasloužit, případně se bude snažit vinu popřít nebo vytěsnit. Nechce-li člověk uznat svou bezmoc vůči vině, která se stala, bude se přesvědčovat o své vlastní moci, jíž chce vinu anulovat, nebo bude vinu popírat. Můžeme tedy shrnout: absence vědomí viny a víry v odpuštění může lidskou osobnost deformovat nebo nějakým jiným způsobem poškozovat.
 

Odpuštění jako Boží čin

Odpuštění je léčivá Boží odpověď na lidskou bezmoc. Uvažujeme-li o tom, v jakém smyslu je tato Boží odpověď léčivá, pomohou nám jednoduché obrazy z evangelií.

V evangelijním příběhu o nemilosrdném služebníkovi (srov. Mt 18,23-35) pán odpouští obrovský dluh. I když toto podobenství mluví především o požadavku odpouštět bližním, je zde postava pána, zobrazující Boha, ukázána jako osoba nesmírně bohatá. A protože tento bohatý pán odpustí velký dluh má i relativně chudý člověk odpustit dluh malý. Takřka stejné je to v podobenství o milosrdném otci (srov. Lk 15,11-32). Otec může znovu dát mladšímu synovi to, co už promrhal. Když totiž poručí, aby mu dali obuv na nohy, jedná s ním jako se synem, a ne s otrokem, který musel chodit bos. Když poručí, aby mu dali prsten, symbolicky mu vrací synovská práva. Tedy otec je opět tak bohatý, že si může takovouto štědrost v odpouštění dovolit. I v něm máme poznat nebeského Otce.

Hřích je dluhem (vůči Bohu, vůči bližnímu) a odpuštění je odstraněním tohoto dluhu ze strany nesmírně bohatého Boha. Víra v odpuštění znamená, že Bůh tento dluh za člověka chce a může vyrovnat, protože člověka miluje a je dost „bohatý“. Je-li odpuštěn „dluh“, potom už nezatěžuje bytí člověka.

Aby si mohl člověk víru v odpuštění osvojit a integrovat do svého života, potřebuje mít správný obraz Boha, to znamená, že má znát Boha spravedlivého (srov. Řím 2,11), štědrého srov. Lk 11,5-13; Iz 43,22 – 44,5), nesmírně bohatého (srov. Ef 2,4), člověku nakloněného (srov. Jan 3,16); milosrdného (srov. Žl 118). Jen od takového Boha lze očekávat odpuštění jako dar. A darem je ostatně celá spása člověka (Jan 3,16; Ef 1,5-8).

kniha: Umění zpovídat
autor: Józef Augustyn, Aleš Opatrný
vydalo: Karmelitánské nakladatelství
Titulek a redakční úpravy: redakce webu kna.cz
-101227-

Sekce: čtenářský koutek   |   Tisk   |   Poslat článek známému

• čtenářský koutek
• mešní vína
• otázky a odpovědi
• hledáte knihu?