Břemeno, nebo radost?

9.4.2010

Jeden můj přítel, jehož povoláním je veřejná intelektuální činnost a který je právě skrze tuto činnost všeobecně znám jako katolický křesťan, mi vyprávěl tuto zajímavou zkušenost:...

...Před řadou let hovořil s jedním svým kolegou a přišli v řeči na náboženství. Ten kolega, tehdy bezvěrec, mu řekl: „Vy katolíci to máte lehké, vy máte všechno hotovo a vyřešeno, všechno svalíte na Pána Boha, starosti, problémy i odpovědnost.“ Přítel mu namítal, že to není tak lehké, jak se zdá, naopak. Křesťan nikdy není sám se sebou hotov, stále se cítí v něčem vinen a dlužen a stále se drápe někam, kam možná nikdy nedojde. Kolega nevěřil, to je jen taková póza, říkal.

Míjela léta, život ty dva na dlouho rozvedl. Po letech se oba opět sešli – a hle, kolega mezitím konvertoval. Dík milosti Boží! Jenže s čím prvním se příteli svěřil, byl smutek nad nechápavostí nevěřících, kteří prý mu říkávají: „No jo, vy katolíci to máte lehké, všechno vyřešeno, všechno hotovo, všechno svalíte na Pána Boha.“ A ono zatím být křesťanem je těžká práce, která nikdy nekončí, dodal.

Nechci nikomu sahat do svědomí, ale řekl bych, že ani jeden z těch dvou se přes všechnu opravdovost neprojevil jako pravý křesťan. Proč si to myslím? Protože jeden jako druhý právem a jistě ze zkušenosti mluvil o neustálém usilování křesťana, aby se nevzdálil od Boha, aby nezůstal stát. Jenže ani jeden z nich nepřišel na to nejpodstatnější, co asi měl říci na námitku, že katolíci to mají lehké. Nejspíš měli odpovědět: „Lehké? Proč ne? Kristus přece řekl: Mé břímě je lehké. A nést to lehké břímě není sice zrovna legrace, ale je to radost.“ Ano, to je to podstatné, nač ti dva nějak zapomněli: radost! A všichni na to nějak zapomínáme.

V úvodu jsme si připomněli andělské zvěstování Panně Marii. Mluvili jsme o radostné zvěsti – tak taky v českém překladu zní slovo evangelium, euangelion. Bohužel, pro mnohé z nás ten výraz radostné zvěsti znamená opravdu jen slovo, závan hlasu, a nic za tím!

Jen se podívejme okolo sebe, i sami na sebe. Dva tisíce let se učíme být křesťany. Podle čeho ale jsme jako křesťané k rozeznání? Že zrovna nevraždíme, nekrademe, že se snažíme tu a tam zápolit se svými chybami? To přece dovedou mnozí, i když nejsou právě křesťané. Ale je jedno znamení, jedno v trojím, podle kterého bychom měli být poznáváni: pokoj, světlo, radost. To by z nás mělo vyzařovat na potkání. Ne jako nějaká grimasa, póza nebo křečovitý dril, ale jako něco, co docela samovolně vyvěrá z hloubky naší bytosti.

A co místo toho vidíme? I u těch, kteří se poctivě snaží o víc než jen nevraždit a nekrást, i u těch, kteří věrně a vytrvale plní všechny náboženské povinnosti a kteří platí přímo za sloupy své farní obce, se naopak setkáváme s takovým životním postojem, že je z něho až úzko. My se neradujeme – my se trápíme, smušíme, bubákujeme. Stále jako bychom byli plni strachu a nedůvěry, jako bychom chodili se zdviženým prstem a ukazovali na chyby, hrozby a nebezpečí, ať cizí nebo své: Pozor, hřích! Pozor, blud! Pozor, nezapomenout na tu či onu náboženskou povinnost! Pozor na ústa, pozor na pýchu, pozor na lehkovážnost, pozor na zlé náklonnosti!

To všechno je hezké – ale kdy nám zbude čas a srdce na to, abychom vděčně a vesele chválili Boha? Abychom se radovali, že Bůh je naším Otcem a my jeho dětmi? Abychom cítili vděčnost za to, že naše břímě je lehké? Abychom byli solí země, kváskem světa, abychom byli světlem, které nesvítí „pod kbelcem“, ale zjevně! Na cestu pro nás i pro ostatní. Proč jsme takoví ustaraní, usoužení, nerudní a úzkostliví? Je to to, co Bůh od křesťanů žádá, co nám přikazuje? Je on sám Bohem ponurosti, tvrdého drilu, pohrůžek a zastrašování? Ten Bůh, který je láska?

Zdá se opravdu, že křesťanství je ještě tuze mladé, v samých začátcích, když jsme se dosud nenaučili právě tomu nejdůležitějšímu: radosti. V čem ta radost, radost Božích dětí, spočívá, to bychom měli nějak odkoukat především od té první svědkyně radostné zvěsti, od nazaretské služebnice Páně. K ní se budeme vracet znova a znova, abychom našli podstatu té „radostné zvěsti“ a abychom poznali, v čem je založena nezaměnitelná radost křesťanských srdcí.

kniha: Májové úvahy
autor: Václav Renč
vydalo: Karmelitánské nakladatelství
Titulek a redakční úpravy: redakce webu kna.cz
-101539-

Sekce: čtenářský koutek | Tisk | Poslat článek známému