***

Mít radost

Byla jsem popřát prababičce k devadesátinám.

Přišla jsem až po velké rodinné oslavě, tu jsem zmeškala, protože jsem byla za hranicemi…

Ale myslím, že to bylo takhle lepší.

Proplétat se mezi všelijakými příbuznými a nemoci si s prababičkou v klidu popovídat, by nebylo takové jako s ní posedět na zahradě v letní hudbě včelích hudebníků.

Seděly jsme ve voňavé hudbě –

Povídaly jsme si a kolem nás létali motýli jako létající úsměvy –

Poslouchala jsem šumění květin na záhonech –

Ti, kdo měli křídla, prozpěvovali ve výšce.

Ve výšce bývá nejkrásnější zpěv.

A ten vonící zpěv k nám slétal z blankytné oblohy –

Ten zpěv svítil.

Malá letní hudba.

***

„Víš,“ řekla mi babička, „když je člověku devadesát, tak i když už nosí brýle, dohlédne, kam dříve ne…“

Podívala jsem se k obzoru.

Byl jasný den. Dálka se na nás usmívala, i hory u hranic se zdály nyní v tom letním klidu mnohem bližší a připadaly mi jako kamarádi, co mě mají rádi.

„Kam dohlédneš?“ zeptala jsem se babičky.

„Na radosti, na které jsem dřív nedohlédla.“

Tohle mě překvapilo.

Znala jsem dost starých lidí a nezdálo se mi, že by dohlédli na radosti.
Na nějaké radosti, které dříve přehlíželi.
Naopak: jako by nyní dohlédli na starosti a na trápení, na jaké dříve nedohlédli.

Prababička vidí radost?

Přehlíženou radost?

„Fakt?“ divila jsem se.

„Fakt,“ řekla prababička neprababičkovským slovem.

Vypadala, jako by byla stejně stará jako já, pokud si člověk odmyslel nějakou tu nepodstatnost jako vrásky nebo pomalou chůzi.

Člověk je mladý tak, jak mladě mluví.

Člověk je mladý tak, jak mladě umí myslet.

„Víš, je jedna velká radost, kterou jsem si dřív neuvědomovala.“

„Jaká radost?“

„Lidé si nevšímají radosti, jakou by měli mít z toho, že jsou spolu.“

Babička se usmála na obzory.

Dálka se na nás usmála.

„Lidé si nevšímají radosti, jakou by měli mít z toho, že jsou s těmi, které mají rádi.“

***

Je tolik přehlížených radostí.

Je tolik radostí, které se nám zdají nedůležité.

Uvědomujeme si je?

Já jsem si začala uvědomovat, jak je báječné, že smím být s prababičkou a s těmi, které mám ráda, s těmi, kteří mají rádi mě.

Prababička už s nimi nemůže být.

Občas si vytáhne škatuli s fotografiemi.

Je s těmi, které měla ráda a kteří měli rádi ji, je zase s nimi, i když s nimi už může být jenom ve vzpomínce.

S tolika lidmi nemusíme být jenom ve vzpomínce –

Můžeme mít radost z jejich blízkosti.

Mám ji?

Kolikrát si neuvědomuji, že i ty nenápadné chvíle jsou těmi, do kterých bych se někdy –

Do kterých bych se někdy velmi ráda vrátila.

Kolik takových chvil je asi tenhle týden.

Nechávám je minout.

Jednou si na ně vzpomenu.
A uvědomím si, jaké ložisko radosti jsem v nich měla. Snažím se tahle „ložiska radosti“ nepřehlížet.

***

Mít radost z chvíle, kdy jsme spolu –

Jak krásná to může být radost…

Nenahraditelná.

Je to radost, na jakou jsem ve svém věku ještě nedohlédla.

A jsem babičce vděčná.

Ona na ni dohlédla.

A řekla mi o ní.

Snažím se vychutnávat ty chvíle, kdy ještě mohu být s těmi, které mám ráda.

Tolik lidí by se chtělo vrátit do oněch nenápadných chvil.

Nemohou –

Já se nemusím vracet, já v nich bydlím.

Nepotřebuji otevírat krabici s fotografiemi.

Je tolik radostí, na které mohu dohlédnout –

Když si je uvědomím.

Tolik lidí by se mohlo radovat.

Pokud by se kolem sebe podívali.

Pokud by se kolem sebe pozorněji podívali.

Pokud by si uvědomili radost, na kterou moje prababička dohlédla...

 

Z knížky