Cesta z práce

19.11.2010

Únavný den. Spousta lidí, mnoho povyku, přemíra pokynů, žádostí a příkazů. Každý, koho jsem dneska potkala, ode mne něco chtěl. Cítím se úplně prázdná, spotřebovaná, vyčerpaná. Až přijdu domů, nic jiného mne nečeká. Zase nastane kolotoč pokynů, žádostí a příkazů. Můj čas nepatří mně. Patří mému zaměstnavateli a mé rodině.

Někdy mi připadá, že si ze mne každý malý kousek ukousne a já jsem pak zevnitř celá vykotlaná. Jako bych neměla ani malou chvilku pro sebe. Jen co doma otevřu dveře, už to vypukne. „Mamí, prosím tě! Maminko, mohla bys? Jé, mami, pomoc!“ a bude hned hlad, žízeň, chutě, nejspíš vyvstane potřeba pomoci s úkoly, bude se něco hledat a něco zachraňovat. Zkonzumují další kousek mé duše. Možná zazvoní telefon nebo zvonek u dveří a zastaví se sousedka. Bude chtít povyprávět své příběhy, postěžovat si na manžela nebo děti nebo na jinou sousedku. Zase mě kousek ukousne. Co ze mne zbude? Večer do postele půjde jen prázdný obal. Mé vnitřní já bude kompletně snězené.

Mám vůbec nějakou možnost nabrat dech a s ním i vnitřní sílu, když mi zbývá jen cesta z práce? To je jediný krátký časový úsek během dne, kdy nemusím být nikomu k dispozici, kdy na mne pravděpodobně nebude nikdo mluvit, na nic se mne ptát nebo mne o něco žádat. Jen cesta z práce. To je skoro nic.
No ale úplné nic to není. Je to malinké, ale něco. Nemusela bych přece celou cestu jet dopravou jako vždycky. Mohla bych vystoupit dřív a jít kousek pěšky. Mohla bych vůbec nenastoupit a jít pěšky celou cestu!

Budu se loudat jako školák s pětkou v žákovské nebo jako ten, kdo dobře ví, že na něj zrovna nikdo nikde nečeká a že má všechen čas světa k dispozici. Kus cesty si budu kopat do kamínku. Až potkám strom, důkladně ho prohlídnu, jestli někde neukrývá ptačí hnízdo. Pozorně si všimnu, jaké mraky mi plují nad hlavou, a slibuju, že spočítám všechny kočky, psy nebo veverky, které cestou potkám. Pokusím se objevit něco, čeho jsem si ještě nikdy dřív po cestě domů nevšimla. Možná si koupím nanuka nebo malou čokoládu a rovnou ji sním. Jo! Mou radostí, a budete-li chtít, i vaší, se stane malá odpolední loudavá procházka.

Přijdu sice domů o trochu později, to je pravda. Budou se možná trochu vyčítavě ptát, kde jsem byla a co se stalo, a jak to, že ještě nejsem dávno doma, že mě přece už čekali. Jenže kvůli tomu se svět nezboří. A díky času získanému proti všemu očekávání bez zvláštních manévrů a zdarma, se nezbořím pro dnešek ani já.

kniha: Jedno potěšení týdně
autor: Hana Pinknerová
vydalo: Karmelitánské nakladatelství
Titulek a redakční úpravy: redakce webu kna.cz
-101591-

Sekce: čtenářský koutek | Tisk | Poslat článek známému