Chápu lidi, kteří docházejí k závěru, že Bůh není... (kardinál Martini)

9.7.2013

Ani v temných chvílích nesmíme zapomínat na štěstí, kterého se nám dostalo. Kdo děkuje, dospěje k jinému pohledu na svoje štěstí, cítí, že je mnohem silnější.

My křesťané věříme, že všechno je stvořeno z lásky:
Odkud se pak bere zlo? Proč existuje tolik utrpení?

Když pozoruji zlo ve světě, naprosto mi to bere dech. Chápu lidi, kteří docházejí k závěru, že Bůh není. Pouze díváme-li se na svět – takový, jaký je – očima víry, může se něco změnit. Víra probouzí lásku a ta vede k tomu, že se ujímáme druhých. Z oběti povstává naděje – navzdory utrpení. Leckdy posléze zakoušíme, že zlo v člověku probouzí dobré síly. Ke zlu podle mě patří poměry, kvůli nimž je tolik bezprizorných dětí, bezdomovců a uchazečů o azyl, pro které, zdá se, není na světě místo. K „hříchu světa“ patří i přírodní katastrofy, při nichž hynou tisíce lidí. Stále znovu však činím zkušenost, že právě toto zlo probouzí mnoho dobrých sil. Lidé se vzchopí a prohlásí: Tady chci pomáhat! Zlo tak člověka vyprovokuje k tomu nejlepšímu. Není to nijak uspokojivé vysvětlení, ale tušíme, že nás utrpení může mnohému naučit.

Otázku po původu zla nemůže zodpovědět nikdo z lidí. Jsou tu však určitá přibližná řešení: Bůh obdařil člověka svobodou. Nechce žádné roboty ani otroky, nýbrž partnery. Partneři odpovídají na nabídky buď ano nebo ne, milují anebo nemilují, nic se od nich nevynucuje. Se svobodou se však objevují rovněž potíže. Můžeš říkat ne, i k Boží lásce, i k dobru. Řekne-li Bůh: „Potřebuji tě, volám tě,“ mohou lidé odpovědět: „Nechci, mně se víc líbí něco jiného, peníze, rychlé uspokojení.“ Mnozí tak činí druhé nešťastnými – a nakonec i sebe. A tomu se říká zlo plynoucí ze svobody. Lidé nevyužívají svou svobodu vždy k dobrému. Ničí druhé, ničí přírodu, ničí sebe samy.

Kdybychom se ocitli před volbou: Chceme lidi, kteří nemohou činit vůbec nic zlého a jsou nesvobodní – tedy roboty či otroky –, anebo chceme lidi svobodné, kteří milují, jsou schopni říkat ano a ne, pak má odpověď bude: Já za svobodu Bohu děkuji, při vší riskantnosti, s níž je spojena. Láska vychází z tajemství, že nás Bůh bere vážně, jako partnery. Na své odpovědi na Boží lásku musíme tvrdě pracovat.

Proč mají mnozí lidé život krásný, a jiní ne?

Kdo má krásný život? Znám v chudých zemích lidi, kteří jsou velmi chudí, a přesto jsou mnohem šťastnější než spousta lidí v bohaté Evropě. Existují chudí boháči a bohatí chudáci. V každém případě je bohatství nebezpečné; musíme dbát na to, abychom je užívali k růstu štěstí a spravedlnosti a aby se z něho nestávala přítěž. Tuto reálnou starost vyjádřil Ježíš slovy: „Snáze projde velbloud uchem jehly než vejde boháč do nebeského království.“ Přesto však nesmíme přehlížet, že mnoho lidí má zlý život, že musejí hladovět a nezůstávají ani ušetřeni těžkých nemocí. /…/

Je třeba se občas zastavit a děkovat Bohu. Ani v temných chvílích nesmíme zapomínat na štěstí, kterého se nám dostalo. Kdo děkuje, dospěje k jinému pohledu na svoje štěstí, cítí, že je mnohem silnější. Mnozí jsou bohatí a neuvědomují si to, a proto jsou nešťastní.

Autor: Martini Carlo Maria
Kniha: Hovory v Jeruzalémě
Vydalo: Karmelitánské nakladatelství
Titulek a redakční úpravy: redakce webu kna.cz
- 101772-