Čím víc se Vánoce blížily, tím zahuštěnější se zdál Alici její denní rozvrh

26.11.2023

Čím víc se Vánoce blížily, a nyní už byly skutečně na dohled, tím zahuštěnější se zdál Alici její denní rozvrh. Sice dost věcí už zvládla zařídit, například dárky už byly nakoupené a zabalené, cukroví upečené, ale přece jen zbývalo ještě pár sousedských restů. Slíbila paní Novotné koupit světýlka, aby její ponurý byt získal trochu vánočnější atmosféru, a tak se dvěma krabicemi světýlek zazvonila u dveří do bytu staré paní. Všimla si, že vánoční dekorace paní Novotné už „prosákly“ i za dveře. Pověsila na ně věneček z umělého jehličí ozdobený červenými kuličkami a postříbřenými šiškami. V chabém osvětlení domovní chodby to vypadalo docela hezky.

Paní Novotná otevřela a jako vždy se úplně rozzářila, když uviděla Alici, a hned ji zvala dovnitř do bytu. Ukázala jí krabici plnou obrázků a přání od dětí z nemocnice. Ty nejhezčí z nich si připevnila na ledničku, aby se jimi mohla těšit. Obrázky dojaly i Alici, byla šťastná, že někdo starou dámu ocenil. Vyslechla si zpravodajství o přípravách na návštěvu synovy rodiny a pak už se pustila do rozvěšování světýlek, což nebyla zrovna snadná úloha vzhledem k tomu, že v bytě paní Novotné téměř nebyl centimetr volného místa. Všude už byla rozložená nějaká vánoční výzdoba. Nakonec se to Alici podařilo nějak vybojovat a světýlka umístila tak, že splnila svůj účel – příjemně byt zútulnila.

Stará paní jásala jako malé dítě. Tleskala rukama a představovala si, jak se tohle osvětlení bude líbit jejím malým vnoučátkům. Alice se spokojeně rozloučila s paní sousedkou Novotnou a spěchala splnit svůj druhý sousedský slib. S dětmi se dnes vydali na velikou výpravu do supermarketu a pobrali tolik velkých krabic, kolik jich jen ve třech unesli. Alice se cítila trochu provinile – ty krabice měla paní Klokotné doručit už dávno, třeba už je nebude potřebovat. Vynosila tedy krabice do patra, kde Klokotní bydleli. Musela kvůli tomu jít třikrát. Pak teprve zazvonila a doufala, že její pomoc přijde vhod.

Paní Klokotná otevřela dveře s ustaraným výrazem na tváři. „Dobrý den, paní Klokotná, já nevím, jestli je ještě využijete, ale mám tady pár krabic na to vaše stěhování,“ vysvětlovala Alice.

Napjatý výraz ve tváři sousedky na chvíli povolil a zdálo se, že má z krabic radost. „Tak to jste moc hodná, že jste na mě myslela, určitě je využiju,“ řekla a hned si je z chodby začala odnášet domů. Alice jen nakoukla pootevřenými dveřmi a viděla, že u Klokotných je to jako po výbuchu. Všude se vršily chaoticky narovnané kupičky věcí. Poličky v kuchyni zely prázdnotou, zato na zemi v rozevřených krabicích bylo složeno téměř všechno nádobí spolu s hromádkou utěrek a ubrusů a hned vedle se z jiné krabice draly vánoční řetězy, prokládané vánočními ozdobami zabalenými v hedvábném papíru a nejspíš i další vánoční výzdobou.

„Pojďte se podívat,“ zvala paní Marcela Alici dál. „Jak vám jde balení?“ zeptala se Alice opatrně. „Je to těžší, než jsem si myslela,“ povzdechla si paní Klokotná. „Snažím se u balení zároveň i věci trochu protřídit, ale je těžké se jich zbavit, když některé máme třeba celý život. Taky se bojím, že bych mohla vyhodit něco, co ještě mohu upotřebit.“ Ukazovala Alici hromadu krabic s knihami a několik pytlů s oblečením.

„Nechávám si venku jen věci, které bych mohla naléhavě potřebovat, ostatní balím. Jenže člověk toho potřebuje tolik,“ povzdechla si usouženě.

Alice by nejraději nabídla pomoc s balením a tříděním, ale věděla dobře, že teď musí šetřit silami. Čeká ji ještě velké vaření a nákupy jídla na Vánoce, a tak není radno své síly přecenit. Povzbudila tedy paní Klokotnou, že to jistě zvládne, a pobavila ji nápadem, že kdyby náhodou vyhodila něco potřebného, může si to aspoň do nového bytu koupit nové. Měla dojem, že když paní Klokotná zavírala dveře, tvářila se o trošku méně stísněně. To je známá věc, že když si člověk může o svých starostech s někým popovídat, hned jsou menší.

Když se vracela po schodech dolů zpět do svého bytu, potkala na domovní chodbě ještě mladého Marka. Vracel se domů asi z práce, protože pod rozepnutým svrchníkem měl na sobě velmi elegantní oblek a bílou košili s kravatou. V jedné ruce si nesl krabici s pizzou, pod paží měl zastrčenou tenkou koženou aktovku a přátelsky se na Alici usmíval.

„Tak co, už máš sbaleno na cestu na Kanáry?“ zeptala se ho. „Ještě ne, ale moc se těším do tepla,“ reagoval Marek spokojeně. „Navíc jsme s Bětkou už dlouho nebyli nikde jen tak sami, tak bude fajn, že spolu strávíme Vánoce.“

Alice mu trochu záviděla, také už dlouho nebyla s Karlem jen tak sama, ale zároveň si uvědomila, že o Vánoce s dětmi by určitě nechtěla přijít. Kdepak, na Vánoce si nepřála být nikde jinde než doma a se všemi, které měla ráda. „Užij si to, a když si na mě při ležení na pláži vzpomeneš, tak mi přivez nějakou mušli jako pozdrav z teplých krajů,“ dodala Alice a zamířila konečně domů.

Z knihy:

Advent ve starém domě

Hana Pinknerová, Adéla Jaworek