Církev a peníze

15.7.2022

Zdravě provokativní kniha o výbušném tématu: peníze ve farnostech.Autoři mapují přerod jedné americké katolické farnosti z finančně strádajícího společenství ve fungující a dlouhodobě se rozrůstající farnost. To, k čemu dospěli, se dá shrnout jednoduše: finanční zdraví farnosti odráží duchovní rozpoložení společenství. „Finanční krize, s níž se katolická církev potýká, je více než pouhý problém peněz. Je symptomem mnohem hlubšího problému: úpadku společenství a nejasnosti v otázce smyslu. Chce-li církev vybrat více peněz, musí se zlepšit v tom, jak být církví.“

Klíčem je, podle autorů, porozumět tomu, že peníze nejsou špatné, jsou nezbytným prostředkem k dosahování toho, o co usilujeme. Základem tedy je vyjasnit si, co je posláním církevního společenství – „ve skutečnosti si ceníme pouze toho, do čeho jsme ochotni investovat finance“. A pak ještě zdůrazňují jeden detail. Člověk má být správcem majetku i peněz, ne vlastníkem. Vnímat svoji roli v tomto smyslu osvobozuje od skrytého shromažďování a šetřílkovství. Od přílišných obav z neúspěchu, a především od chamtivosti a ztotožňování vlastní hodnoty s vlastněným majetkem.

Autoři knížky, farář a koordinátor farních aktivit, se opakovaně vracejí k tomu, jak propojit finance a vizi: „Nedělejte si z Boha záchrannou síť nebo záložní finanční plán. Hledejte Boha a jeho plán pro své farní společenství na prvním místě.“ A navrhují cestu, která vede od proč k jak a co. První je tedy shodnout se, k čemu má farnost sloužit a pak jak toho dosáhnout a co k tomu budeme potřebovat. Zní to trochu jako manažerská poučka, autoři ale na mnoha praktických příkladech ukazují, že jinudy cesta nevede, alespoň ne dlouhodobě. A tady, ve chvíli, kdy by si měla farnost vyjasnit, o co věřícím doopravdy jde, se často objevuje kámen úrazu. Zatímco nějak podvědomně očekávají, že všichni v kostele uvažují stejně, opak je pravdou. „Někteří věří, že církev je tu od toho, aby uchovávala liturgii, bránila eucharistii nebo propagovala jejich oblíbený hudební styl – nebo přinejmenším se chovají, jako by to tak bylo. Mnozí svou farnost chápou jako soukromý klub, jakýsi spolek, kde si najdou přátele. Pro jiné je to únik ze světa, útočiště před současnou kulturou.“

Peníze farnosti nezajistí fundraisingoví poradci, četnější sbírky ani manipulativní marketingové techniky. Finanční udržitelnost závisí spíš na tom, když se farnost otevřeně přihlásí k úsilí o evangelizaci a rozvíjení kultury dárcovství. „Ježíš nás znovu a znovu učí, že máme ze svých peněz darovat, posílat je dál... Štědrostí jako učedníci rosteme, ale to není všecko. Ukazuje se, že existuje rovněž spojitost mezi dáváním a růstem církevního společenství.“

Podle zkušeností autorů roste církevní společenství svobodným velkorysým darováním. „Darování nám někdy připadá jako ztráta. Možná nechceme nikomu nic dávat – ani Bohu, ani lidem. Může to být boj na emoční rovině. Pavel se snaží překonat náš přirozený odpor tím, že nás učí naše pojetí dávání zarámovat do jiných souvislostí. Učí nás nebrat ho jako umenšení našich prostředků, ale jako investici. Je to zasévání semene. Hospodář radostně zasévá, protože ví, že ve finále přijdou žně a sklizeň a z ní pak znova zaseje a v budoucnu sklidí mnohem víc... Když lidé dávají, rostou také v učednictví v mnoha dalších směrech. Mnohem pravděpodobněji se zapojí do služby, připojí se k menšímu společenství, pojedou na misijní cestu nebo pozvou své přátele, kteří v žádné církvi nejsou, aby se podívali, co jejich farnost dělá a co jim může nabídnout. Jednoduše řečeno, církev roste radostným dáváním.“ Taková velkorysost proměňuje jednotlivce, proměňuje a chrání ho před chamtivostí a podobně velkorysost vede společenství, aby pečovalo nejen o sebe, své vedení, ale i o chudší farnosti či chudé obecně.

Tahle kniha je provokativní, v něčem možná vzdálená evropské kostelní kultuře, čtenáře však nepochybně může inspirovat k dobrému.

Josef Beránek / Universum revue ČKA 2/2022