Církev je tajemství - Světlo a temnota

2.4.2010

Církev je tajemství - Světlo a temnotaTajemství Církve je však také plné světla. Katolická církev je „korouhev zvednutá uprostřed národů“, jak se vyjádřil První vatikánský koncil slovy proroka Izaiáše , aby všem byla poznávacím znamením, „zvala k sobě všechny, kdo ještě nemají víru a ujišťovala vlastní děti, že víra, kterou vyznávají, spočívá na těch nejjistějších základech“.

Je „horou“, která je patrná odevšad a pro všechny, zářícím „městem“, světlem postaveným na svícen, aby osvětlovalo celý dům. Je nezbořitelným domem z dřeva cedru a cypřiše , jehož majestátní pevnost odrazuje staletí a vnuká důvěru našim pomíjivým individualitám. Je „trvalým zázrakem“, který neustále ohlašuje lidem příchod jejich Spasitele a na tisících příkladů jim ukazuje osvobozující Sílu, zářící nebeskou klenbou, na níž svatí jako hvězdy zpívají slávu Vykupitele. Hloubkou a soudržností nauky, kterou nabízí, svou zkušeností s člověkem, plody, kterým v ní dává dozrát Duch, přitahuje přímé duše, jak to v běhu času dokazuje tolik lidsky paradoxálních konverzí. Je schránou, která uchovává Písma a střeží je, rozděluje jejich světlo, v němž a pouze v němž dostávají naše dějiny pochopitelný smysl. Tak nás tisíci sbíhajícími se cestami vede ke Kristu. Bůh se v ní vždy ukazuje očím, „které vidí moudrost“. Den po dni se tomu, kdo se jí vědomě svěřil, dostává zkušenosti, že:

Haec est cymba qua tuti vehimur,
Hoc ovile quo tecti condimur,
Haec columna qua firmi nitimur,
Veritatis!

Toto je loďka, na níž se plavíme,
ovčín, pod jehož střechou jsme chráněni,
sloup pravdy, o nějž se pevně
opíráme.

Tomu, kdo její tajemství žije, se Církev zjevuje podobně jako vizionáři z Patmu, jako Město z drahých kamenů, jako nebeský Jeruzalém, jako Beránkova snoubenka. Radost této kontemplace je toutéž radostí, která prosvítá ze stránek poklidných vidění Apokalypsy. Tak chápeme nadšení, které mu dává o Vlasti vykřiknout spolu se svatým Augustinem: „Když o ní mluvím, nevím, kdy skončit.“

Tajemství církve má však i svou temnou stránku. Nebesa nejsou vždy pootevřena. Církev je překážkou pro nevěřícího, kterého ještě Otec nepřitahuje k sobě. Pro věřícího může být zkouškou a je to tak správně. Tuto zkoušku pociťuje o to více, oč více je jeho víra živější a čistější.

Tajemství Boží jsou jistým způsobem vzdálená, proto nás tolik nepřekvapují a my jsme dopředu připraveni přijmout, že Bůh nás mate. Cožpak není vždycky nade všechno, co můžeme pochopit? Pokaždé, když si všimneme nějaké podobnosti mezi námi a ním, víme, že je potřeba ihned říci, že nepodobnost je mnohem větší. Co je směšnějšího než chtít, aby Bůh byl bohem podle našich měřítek? Už tajemství vtěleného Slova jsou to nejtěžší, čemu můžeme věřit: „Bůh vstupuje do formy, zaznívá jméno a lidská bytost mezi námi zaujímá místo Nejvyššího.“ „Neslýchané smíšení! Paradoxní směsice! Ten, který JE, se stává; Nekonečno je stvořeno a uzavřeno do prostoru… Slovo se činí smyslově vnímatelným, Neviditelné viditelným, Nedotknutelné dotýkatelným, Nečasové vstupuje do času, Syn Boží se stává synem lidským!“ Myšlenka Bohočlověka i před tím, než začne znepokojovat toho, kdo sní o člověku-Bohu, provokuje velmi silně lidského ducha. I když dokážeme, že rozum nemůže zakusit protiklad, celý zástup skutečností, který tuto myšlenku obklopuje, plodí v duchu člověka úžas. Cože? „O tom, kdo je samotná Moc a Moudrost Boží a v němž byly stvořeny všechny věci viditelné i neviditelné, je třeba věřit, že je vepsán do těsných hranic tohoto člověka, který se kdysi objevil v Judeji, vstoupil do lůna ženy, narodil se jako malé děcko a křičel jako každé novorozeně! Haeret humani intellectus angustia et tantae admirationis stupore perclusa, quo declinet, quid teneat, quo se convertat ignorat.“ A hlásání Kříže dokončuje odvrat ducha. „Bůh narozený a ukřižovaný“! „Svatě hrozivé tajemství!“ „Pohoršení pro Židy a bláznovství pro Řeky!“. Od počátku to byl kámen, na nějž se naráželo a ti, kdo přicházeli ke Kristu, věděli dobře o násilném paradoxu, který bylo nutno překonat. Když nyní necítíme šok z podobného hlásání, není to snad proto, že naše víra, i když je určitě upřímná a pevná, poněkud změkla? Není to snad proto, že předmět víry nám poněkud okoral, že nás uspává síla zvyku a že už v životě i v modlitbě nejsme schopni opravdového soucítění? – Ale o kolik je „skandálnější“, o kolik „bláznivější“ víra v Církev, kde je lidské a božské nejenom sjednoceno, ale kde se božské dává nutně prostřednictvím „příliš lidského“! Neboť je-li Církev opravdu „pokračující Ježíš Kristus“ uprostřed nás, je-li pro nás „rozšířený a sdílený Ježíš Kristus“ , lidé Církve, laici nebo klerikové, jistě nedostali privilegium, díky němuž mohl Ježíš odvážně říci: „Kdo z vás mě může usvědčit ze hříchu?“ Pochopení jejich doby, dokonce i pochopení věcí věčných, může v nich být jen slabé. Ve skutečnosti je v Církvi snad ještě více než v Kristu všechno paradox a kontrast. I když můžeme stejně jako o Kristu i o Církvi říci magnum mysterium et admirabile sacramentum, daleko více než o Kristu o ní také musíme říci: avocamentum mentis, non firmamentum! Lapis offensionis et petra scandali! – Kámen úrazu a skála, o kterou se klopýtá! První z těchto výkřiků je výkřikem triumfující víry a předpokládá vítězství nad údivem přirozeného člověka a nad znechucením moudrého… Aby mohl kontemplovat bez pohoršení Církev, o kolik více než v případě kontemplace Krista bude zapotřebí, aby se pohled očistil a přeměnil! Bude daleko více nutné, aby „daleko zahodil temnotu pozemských úvah a dým moudrosti podle světa“.

Je třeba také přiznat, že naše zaslepenost je tak veliká, že můžeme když ne skutečně myslet, tak si alespoň představit, že víra v Boha nás k ničemu nezavazuje. Boha nepotkáváme na veřejných náměstích. Ani Krista. Ale Církev tam je vždycky. Kolik lidí by bylo ochotno i přes všechny nedostatky, které jí vyčítají, ji z určitého hlediska obdivovat, kolik by s ní i „spolupracovalo“, kdyby nebyla tím, čím je! Je trvalou svědkyní Kristovou. Je poselkyní živého Boha. Je nutkavou přítomností, nepohodlnou přítomností onoho Boha mezi námi. Kéž bychom to dokázali pochopit my, kteří jsme v Církvi, kteří říkáme, že patříme Církvi, alespoň tak, jak je to schopen vycítit někdo, kdo se jí bojí nebo kdo před ní utíká!

 

kniha: Meditace o církvi
autor: Henri de Lubac
vydalo: Karmelitánské nakladatelství
Titulek a redakční úpravy: redakce webu kna.cz
-101231-

Sekce: čtenářský koutek   |   Tisk   |   Poslat článek známému