Církev kroužící jen kolem sebe

3.4.2019

Kroužení církve kolem sebe samé je závažný problém. Církev v ten moment přestává oslavovat Krista, ale usiluje o oslavu sebe sama. Když církev tomuto zlu podléhá, stává se z ní církev světská, která žije v sobě, ze sebe, pro sebe.

***

Kardinál Jorge Bergoglio během konkláve, které ho nakonec zvolilo papežem, sepsal krátké zamyšlení. To ve čtyřech bodech shrnuje, jaký typ papeže církev potřebuje: papeže, který jí pomůže rozpomenout se na její skutečnou identitu, „aby vyšla sama ze sebe na existenciální periferie“. Varuje přitom, že pokud to církev neučiní, pokud „nevyjde sama ze sebe, aby evangelizovala, stává se sebevztažnou, a tak onemocní“. Tato „sebevztažnost“, upozorňuje dále, je „závažné zlo“, kdy církev přestává oslavovat Krista, ale usiluje o oslavu sebe sama. Církev tomuto „největšímu zlu“ podléhá a stává se z ní „církev světská, která žije v sobě, ze sebe, pro sebe“. Naše církev se tudíž stala domem bolesti, protože je sama nemocná. Kořen této nemoci spočívá v tom, že jsme docela zapomněli na svou nejvlastnější identitu: jsme misionáři, jsme církví povolanou „vyjít ze sebe“***

Pokud někdo trpí hlubokou ztrátou paměti, má jeho ztráta identity vždycky nějaké důsledky. Vědomí, že svou identitu ztratil, vyvolává bolest. To platí i o církvi, domě Božím, vystavěném na Kristu jako nárožním kvádru a s apoštoly a proroky jako základy (srov. Ef 2,20). Je to duchovní stavba zbudovaná ze živých kamenů: věřících, členů naší církve (srov. 1 Petr 2,5). Jestliže kolem své identity nemáme jasno, musí přijít bolest: bolest v instituci i bolest jejích jednotlivých členů. Pokud má církev být opravena, musí se nejdřív uzdravit. A prvním krokem k uzdravení je přiznat si vlastní bolest.

Vydáme-li se k lékaři s něčím, co nás znepokojuje, je to proto, že nás bolest nebo jiná nepříjemnost upozorňují, že něco není v pořádku. Lékař nás pak vyzve, abychom tuto bolest popsali. Jak to bolí? Kde to bolí? Přiznat se k bolesti a zranění není jen nějaké zbytečné cvičení a už vůbec ne nedostatek disciplinovanosti a duchovní odvahy. Takové vyznání má hluboké biblické kořeny v tradici nářků. Nářky společné i osobní nacházíme v řadě žalmů, v knize proroka Jeremiáše (srov. 20,7-18) a samozřejmě v knize Žalozpěvů, nazývané také pláč Jeremiášův. Tyto biblické spisy jsou nepokrytě a surově upřímnými projevy toho, jak a kde to bolí. Je užitečné, když se z nich jako církev poučíme a pokusíme se je napodobit.

Zpracováno podle knihy