Člověk je bytost, která si zvykne na všechno

26.3.2023

Lékař se v koncentračním táboře poučí o jednom: učebnice lžou. Kdysi kdesi se říkalo, že člověk nevydrží bez spánku déle než tolik a tolik hodin. Omyl. Dříve jsem si namlouval, že to nebo ono nemůžu dělat nebo připustit. Že nemůžu spát, jestliže..., že se nedá žít bez toho a onoho. V Osvětimi jsem první noc spal v trojposchoďové posteli, a na každém patře (asi tak 2x2,5 m) leželo přímo na prknech vždy devět osob. A k přikrytí mělo každé poschodí (tedy devět lidí) dvě deky. Ležet jsme mohli přirozeně jen na boku, natlačeni na sebe, což nebylo vzhledem k venkovní zimě a vzhledem k tomu, že se v baráku netopilo, zase tak příliš nevýhodné. Do těchto tzv. „boxů“ jsme nesměli v botách. Jen v přísné tajnosti je někdo tu a tam, přestože byly celé zablácené, použil místo polštáře. Jinak nám nezbývalo nic jiného než si položit hlavu na paži téměř vymknutou. A přesto, navzdory všemu nepohodlí, odejme spánek člověku vědomí a vymaže i bolest spojenou s touto polohou.

Z dalších podobných překvapení o tom, co všechno člověk dokáže snášet, budiž uvedeno: být po celou dobu pobytu v koncentračním táboře bez čištění zubů a navzdory zaručenému nedostatku vitamínů v potravě mít lepší dásně než kdykoli předtím (včetně doby nejzdravější výživy). Anebo: mít na sobě půl roku jednu a tutéž košili, až už není poznat, že to byla kdysi košile. Vodovod je v umývárně často po celé dny zamrzlý a nikdo se nemůže ani trochu omýt, a přesto nikomu nezhnisá rána na rukou, kterou utržil při pozemních pracích (ovšemže jen tak dlouho, dokud nezačne působit mráz). Nebo: člověk, kterého dříve probouzel i ten nejtišší šelest v sousední místnosti a nedovolil mu usnout, leží teď těsně vedle kamaráda, který mu několik málo centimetrů od ucha chrápe jako dřevorubec, a přesto upadne do hlubokého spánku, sotva si lehne. Tu si uvědomí, jakou pravdu měl Dostojevskij, když definoval člověka jako bytost, která si zvykne na všechno. Kdyby se nás někdo zeptal, zda a nakolik si člověk může zvyknout na všechno, pak bychom mu odpověděli: ano, ale neptejte se nás, jak…

Situace je bezvýchodná, denně, hodinu co hodinu, minutu co minutu na nás číhá nebezpečí smrti. Umírání druhých, většiny z nich, je tak blízko. Průměrný vězeň v Osvětimi na základě matematického výpočtu pravděpodobnosti přežití nemohl počítat s tím, že by patřil k tomu nepatrnému procentu těch, kdo přečkají všechny možné druhy selekcí, které je ještě čekají. Vězeň, který je v Osvětimi zatím ve stadiu šoku, se smrti naprosto nebojí. V prvních dnech jeho zdejšího pobytu pro něj ztrácí plynová komora svou hrůzu. Je v jeho očích jen něčím, co mu ušetří sebevraždu.Z

Za sebe mohu prohlásit, že mě osobně podle opakovaných tvrzení nepředpojatých kamarádů přijímací šok příliš hluboko nezasáhl. Přesto jsem se mohl jen usmát (a to docela upřímně), když se dopoledne po první noci v Osvětimi odehrálo toto: navzdory přísnému zákazu vycházení z baráku, který platil pro každého, kdo k tomu neměl výslovné povolení, se do našeho baráku propašoval jeden známý kolega, který se dostal do Osvětimi už před několika týdny. Chtěl nás uklidnit, poučit a potěšit. Byl už tak vyhublý, že jsme ho nejprve vůbec nepoznali. S veselou bezstarostností, více méně hranou, nám dal spěšně několik rad: „Žádný strach, selekcí se nebojte. Dr. M.“ (esesák a vrchní lékař lágru) „drží na lékaře.“ (Nebyla to pravda.)

„Jen o jedno vás prosím a radím vám, abyste se holili pokud možno denně, čímkoli, třeba střepinou skla nebo dejte třeba poslední kousek chleba tomu, kdo vás oholí. Budete pak vypadat mladší a při prohlídce budou vaše tváře růžovější. Jen neonemocnět, jenom nevypadat nemocně. Chcete-li zůstat naživu, pak pro to existuje jen jediný prostředek: budit dojem, že jste schopni práce. Tady stačí, když máte nějaké třeba jen banální poranění, například odřenou nohu, a kulháte. Jakmile uvidí esesák, že kulháte, zavolá si vás a druhý den jdete zaručeně do plynu. Víte už, čemu se tu říká musulman? Musulman je zbědovaný, churavě vyhlížející ubožák, vyhublý tak, že už není schopen těžké práce. Každý musulman putuje dlouhou nebo krátkou cestou (většinou krátkou) do plynu. Proto ještě jednou: holte se, choďte i stůjte vždy zpříma. Pak se nemusíte bát plynu. Vy všichni, jak tu přede mnou stojíte, jste sice v lágru teprve čtyřiadvacet hodin, přesto nemusí žádný z vás mít strach z plynu, snad kromě jednoho … snad kromě tebe,“ a ukázal na mě. „Nu, … nanejvýš tenhle,“ a hlavou opět kývl směrem ke mně, „ten jediný by nanejvýš z vás všech přicházel v úvahu pro selekci. Uklidněte se tedy.“ Přísahám: tenkrát jsem se usmál a jsem přesvědčen, že by každý na mém místě toho dne udělal totéž.

Gotthold Ephraim Lessing kdysi řekl: „Kdo nad jistými věcmi neztratí rozum, ten nemá co ztratit.“ V abnormální situaci je abnormální reakce normálním chováním. I jako psychiatři očekáváme, že čím je člověk normálnější, tím abnormálněji bude reagovat na to, že se dostal do abnormální situace, kupříkladu že byl přijat do ústavu pro choromyslné. I reakce vězně na přijetí do koncentračního tábora je abnormální, ale ve své podstatě normální – a jak se ukáže – typická, pokud se na ni díváme v kontextu dané situace.

Z knížky

Psycholog prožívá koncentrační tábor

A přesto říci životu ano
Viktor Emil Frankl