Člověk je to, co jí

9.9.2021

Jeden ateistický filozof pravil: „Člověk je to, co jí.“ Tím chtěl říci, že v člověku není kvalitativní rozdíl mezi hmotou a duchem, nýbrž že se v něm všechno redukuje na složku organickou a hmotnou. Ale tím se zase stalo, že ateista nejlépe formuloval jedno křesťanské tajemství. Díky eucharistii je křesťan opravdu tím, co jí! Už dávno napsal svatý Lev Veliký: „Naše účast na Kristově těle a na jeho krvi nesměřuje k ničemu jinému, než abychom se stali tím, co požíváme.“

 

Avšak poslyšme, co o tom říká sám Ježíš: Jako mne poslal živý Otec a já žiji z Otce, tak i ten, kdo jí mne, bude žít ze mne (Jan 6,57). Latinská předložka per (použitá v textu) značí v této větě dvě věci nebo dva pohyby: původ a určení. Znamená, že ten, kdo jí Kristovo tělo, žije „z něho“, „skrze něho“, to je silou života, který pochází od něho; a žije „pro něho“, pro jeho slávu, pro jeho lásku, pro jeho království. Jako žije Ježíš z Otce a pro Otce, tak i my, když se podílíme na svatém tajemství jeho těla a jeho krve, žijeme z Ježíše a pro Ježíše.

Církevní otcové znázorňovali toto tajemství příkladem tělesné potravy. Říkali, že je to nejsilnější životní princip, který přizpůsobuje to, co je slabší, sobě, a ne naopak. Rostlina si přizpůsobuje nerost, živočich si přizpůsobuje rostlinu, duch si přizpůsobuje hmotu. Přijímajícímu říká Ježíš: „Nebudeš mě ty proměňovat v sebe jako pokrm pro své tělo, ale budeš proměňován ve mne.“

Pokrm není sám o sobě živý a nemůže nám přinést život, ale je pokládán za příčinu života, jenom pokud udržuje život přítomný už v našem těle. Kdežto chléb života je sám živý, a proto ti, kdo ho přijímají, opravdu žijí. Zatímco se tedy tělesný pokrm proměňuje v toho, kdo jej snědl, a ryba, chléb a každý jiný pokrm se stávají krví člověka, zde se děje opak. Chléb života hýbe tím, kdo se jím živí, přizpůsobuje si ho a mění ho v sebe. My jsme hýbáni Kristem a žijeme životem, který je v něm, neboť on je hlavou a srdcem celého těla. Právě proto, aby nám dal pochopit, že v nás neposiluje život takovým způsobem jako hmotné pokrmy, ale že nám vlévá život, který má sám v sobě, praví, že je „chléb živý“, a dodává: Kdo jí mne, bude žít ze mne. Tvrdíme-li, že si nás Ježíš při svatém přijímání „přizpůsobuje“, znamená to konkrétně, že připodobňuje naše city svým citům, naše touhy svým touhám, náš způsob myšlení svému, jednoduše, že působí, abychom měli „v sobě to smýšlení, jaké měl Kristus Ježíš“ (Flp 2,5).

Ježíš to všechno dělá, protože je „srdcem“ tajemného těla. A co dělá srdce v lidském organismu? Ze všech částí těla k němu proudí „zkažená“ krev, to je ochuzená o životní prvky a znečištěná všemi jedovatými odpadky organismu. V plících se tato krev při styku s kyslíkem jakoby spálí, a obrozena a obohacena živnými látkami je ze srdce neúnavně rozváděna do všech údů. Totéž činí v duchovní rovině v eucharistii srdce církve, kterým je Kristus. K němu se stéká při každé mši zkažená krev celého světa. Do něho vrhám při svatém přijímání svůj hřích a všechnu svou nečistotu, aby byla zničena, a toto srdce mi dává krev čistou, svou krev, krev neposkvrněného Beránka, plnou života a svatosti, „lék nesmrtelnosti“.

Teprve po této zkušenosti můžeme pochopit slova Písma: Krev Krista … očistí naše svědomí od mrtvých skutků (Žid 9,14) a opět: Krev … Ježíše Krista nás očišťuje od každého hříchu (1 Jan 1,7). Eucharistie je opravdu „srdce“ církve, a to v mnohem realističtějším smyslu, než obvykle myslíme.

Z knížky:

Náhled

Sekce: čtenářský koutek   |   Tisk   |   Poslat článek známému