Co mně naučila těžká nemoc v mém mládí (papež František)

1.5.2022

Když jsem v jednadvaceti letech vážně onemocněl, poprvé jsem zažil omezení, bolest a osamocení. Změnilo to můj pohled na život. Několik měsíců jsem nevěděl, kdo jsem a zdali budu žít, anebo zemřu. Ani lékaři netušili, jestli to zvládnu. Vzpomínám si, jak jsem objímal matku a říkal: „Prostě mi řekni, jestli umřu.“ Připravoval jsem se na kněžství ve druhém ročníku diecézního semináře v Buenos Aires.

Pamatuji si i přesné datum: 13. srpna 1957. Prefekt mě odvezl do nemocnice, protože mu došlo, že moje chřipka není ten typ, co se dá vyléčit aspirinem. V nemocnici mi obratem vytáhli z plic litr a půl vody a já tam zůstal, abych bojoval o život. Pak mě v listopadu operovali a odebrali mi pravý horní lalok z jedné plíce. Mám proto určitou představu, jak se cítí lidé s koronavirem, kteří na ventilátoru bojují o každý nádech.

Z té doby se mi vybavují dvě zdravotní sestry. První z nich, vrchní sestra na tamním oddělení, byla dominikánkou, která před vysláním do Buenos Aires působila jako učitelka v Aténách. Později jsem se dozvěděl, že při první prohlídce po lékařově odchodu nařídila sestrám, aby zdvojnásobily dávky léků, které mi předepsal – šlo v podstatě o penicilin a streptomycin –, protože ze zkušenosti věděla, že umírám. Sestra Cornelia Caragliová mi tak zachránila život. Díky pravidelnému kontaktu s nemocnými rozuměla lépe než lékař tomu, co potřebují, a měla odvahu na základě svých znalostí také jednat.

Jiná sestra, Micaela, udělala něco podobného, když mě trápily silné bolesti, a tajně mi předepisovala další dávky tišících léků mimo dobu, kdy jsem je měl dostávat. Cornelia a Micaela jsou už obě v nebi, ale vždycky jim budu neskonale vděčný. Bojovaly za mě až do konce, než jsem se úplně uzdravil. Naučily mě, co znamená využívat vědu, ale také poznat, kdy jít nad její rámec, aby se vyhovělo konkrétním potřebám.

Z této zkušenosti jsem si odnesl ještě něco jiného, a to, jak je důležité vyhýbat se laciným útěchám. Lidé za mnou chodili a říkali mi, že budu v pořádku a že po takové bolesti už nikdy nebudu muset znovu trpět – naprosté hlouposti, prázdná slova, která byla vyřčena s dobrým úmyslem, ale nikdy mi nepronikla k srdci. Nejhlouběji mě zasáhla, a to svým mlčením, jedna z žen, které ovlivnily můj život: sestra María Dolores Tortolová, která mě učila už jako malého a připravovala mě na první svaté přijímání. Přišla za mnou, vzala mě za ruku, políbila mě, chvíli mlčela a pak mi řekla: „Napodobuješ Ježíše.“ Víc dodávat nemusela. Její přítomnost, její mlčení mi poskytlo hlubokou útěchu.

Po těchto prožitcích jsem se rozhodl, že při návštěvě nemocných budu mluvit co nejméně. Jen je držím za ruce.

Vážná nemoc, kterou jsem prodělal, mě naučila spoléhat se na dobrotu a moudrost druhých. Kolegové seminaristé přicházeli darovat krev, navštěvovali mě a byli se mnou, jeden z nich sedával v té těžké situaci noc co noc u mé postele. To jsou věci, na které se nezapomíná. A jaký jsem z tohoto „covidu“ vyšel? Lepší, realističtější. Dal mi prostor znovu promyslet své povolání. Už jsem cítil, že mě vede k řeholnímu životu, a přemýšlel jsem o salesiánech nebo dominikánech, možná o jezuitech. S těmi jsem se poprvé setkal v semináři, protože ho vedli, a zaujalo mě jejich misijní nasazení. Během rekonvalescence po operaci plic mimo seminář jsem měl prostor a čas o tom všem přemýšlet a dojít k pokoji, který jsem potřeboval k definitivnímu rozhodnutí vstoupit do Tovaryšstva Ježíšova, k jezuitům.

Z knihy: