Co se očekává od kněze v 21. století?

11.10.2021

Když uvažujeme o tom, co se očekává od kněze v 21. století, můžeme vycházet jen ze současných zkušeností a musíme být připraveni na překvapení. Nevíme, jaká to budou překvapení, ale víme, že se nevrátíme do nějakých minulých časů a poměrů.

Překvapení nelze předem popsat, natož ho nějak předem ovlivnit. Ale člověk na ně může a má být vybaven některými vlastnostmi a schopnostmi. Na překvapení a nové prvky života nemůžeme vyzrát, ale mají být prožita ve víře. A právě hlubokou a silnou víru v Kristovo nezvratné vítězství v dějinách, které shrnujeme do slova „vzkříšení“, bude i nadále kněz nepochybně potřebovat. K tomu patří další požadavek a tím je neustálá ochota a schopnost poznávat svět, život a pohyby ve společnosti. Poznávat znamení času a chápat je ve světle evangelia, jak říká koncil, a být trvale vnímavým k působení Ducha svatého. To je pro kněze celoživotní úkol stejně jako přiměřené a vytrvalé studium. To vše je samozřejmě namáhavější, než se nějak uzavřít do vyzdobené a posvátné věže, ale vidím to jako nezbytné. A to i za podmínek, kdy bude mít kněz dojem, že převážná část společnosti od něho prostě nic neočekává. Kněz nemá chtít být úspěšným mezi úspěšnými, slavný mezi slavnými, ale „úspěšný v neúspěších“ podobně, jako jím byl a je Ježíš. A pokud je kněz farářem, neměl by si hrát na úspěšného manažera. Ano, bude muset tmelit a animovat větší či menší společenství lidí, ale mám za to, že by měl být vůči nim především spirituálem čili rádcem a průvodcem na cestě víry. A sám se životem ve víře pohybovat, nezkamenět někde na cestě.

Odolnost vůči odmítnutí

K tomu potřebuje kněz značnou odolnost. Tedy necítit se hned ohroženým každou nepříjemností nebo tvrdým odmítnutím. Kněžství už dávno není životem ve vatičce a pohodlí, pokud tomu vůbec někdy tak bylo. Dnes možná víc než nějaký odpor vůči církvi, víře a knězi (což se vyskytuje v různých kombinacích) zatěžuje život a působení kněze pluralita, pokud tedy chce mít vše jasné a jednoduché. Bohužel či bohudík je pluralita dnes a bude ještě víc zítra naším osudem. Pluralita ve společnosti i v církvi. Aby se v ní kněz dobře pohyboval, musí spojovat zdánlivě nespojitelné: jasnou osobní identitu v pevném osobním zakotvení a současně velkou flexibilitu v reakcích na to, co pluralita přináší. Neboli být plně Božím uprostřed světa, který není ani celý Bohu oddaný, ani se ve všem Bohu neprotiví. Svět je pestrý a kněz se potřebuje v této pestrosti orientovat, aby mohl lidem pomáhat, ne ubližovat nebo je nechávat bez pomoci.

Je zde vážná otázka, jak budoucí kněze připravovat nebo jak se říká „formovat“, což je slovo, které nemiluji, protože člověka není dobré vpravovat do žádné formičky. Lze jen pomáhat k tomu, aby se v něm rozvíjelo to dobré, kterého je schopen, a zvládalo co nejlépe to, co dost dobré není. To se neděje jen formací v semináři, ale také interakcí s nejrůznějšími lidmi a prostředími. Proto bych považoval za důležité, aby měl adept kněžství určitou zkušenost s pobytem a prací v necírkevním prostředí a z vlastní zkušenosti poznával něco z toho, v čem budou žít ti, o které se bude jako kněz starat. Má-li tedy adept kněžství několikaletou zkušenost z praktického života, považuji to za výhodu. A zkušenosti těch a s těmi, kteří se na kněžství připravovali za totality tajně, a tedy ne v semináři, zato udělali rozsáhlé zkušenosti v zaměstnáních, mohou mnohé napovědět. Ostatně seminární formace není přítomna v církvi odjakživa a nemusí být konána na věky.

Nakonec připojme jednoduchý závěr: Kněz pro 21. století potřebuje kromě toho, co bylo výše uvedeno, vědět, že on sám není spasitelem, potřebuje být rád knězem a mít rád lidi. To vše pokud možno za všech okolností.

(Mons. Aleš Opatrný, teolog a bývalý biskupský vikář pro pastoraci.)

Z knížky