Co vás na psychologii baví a čím vás praxe psychologa nejvíc obohatila?

4.5.2021

Psychologie je obrovským dobrodružstvím. /…/ A to, čím mě psychologie obohatila, úzce souvisí s tím, že mi kolikrát nedávalo smysl, že se špatné věci stávají dobrým lidem. Teprve postupem doby jsem si uvědomoval podstatnou věc: to, čemu se máme tendenci vyhýbat, různé zkoušky, bolesti, nemoci, co nás často skličuje a sráží, u některých disponovaných lidí za určitých okolností může vést naopak k tomu, že rostou. Že je to posílí. Že se dostanou do postavení, do kterého by se nedostali, pokud by si těmi strastmi neprošli.

Mám teď na mysli například když rodiče dětí s nějakým těžším postižením jsou jakoby vytaveni vysokou teplotou a dostanou něco, čím obohacují sebe i svět. O tom jsem se mohl opakovaně při své práci přesvědčit. Je to obohacením i pro mě. Říkám si: Co jsou moje všední starosti ve srovnání s tím, co oni nesou každý den? Vždyť je to k pousmání. Je to doklad toho, že s čím si v lidském životě normálně nevíme rady, bolest a utrpení, to může být za určitých okolností cestou růstu. Ne že by si měl člověk úmyslně vybírat obtížnější a strmější cestu, protože na ní víc vyroste. Ale když není na vybranou, je to povzbuzení, že se má jít dál za všech okolností. Podobá se to slovu Písma: „Všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha“ (Řím 8,28).

Co může psychologie člověku dát?

/…/ Psychologie má do jisté míry znalosti a dovednosti, které mohou řešit otázky spojené s lidskými traumaty ve smyslu neuróz, depresí, strachu. Psychoterapie může být hodně užitečná třeba při řadě problémů dnešního světa, které například souvisí s tím, jak jsme byli vychováni, nebo s naší životní zkušeností, co do nás rodiče vložili, co nám zůstali dlužni.

Co naopak jako psycholog nevyřešíte?

Nevyřeším otázky smyslu života, nebo těžkosti, které nás mohou každého potkat v podobě nemocí, umírání, ztráty drahých osob. Psychoterapie není všelék, jak se mnozí domnívají a často s touto představou za mnou přicházejí. Jsou případy, které nezměním, třeba když někdo trpí mentálním postižením či těžkou depresí. Úkolem psychologie je provázet člověka tak, aby nalezl sílu a možnosti, jak prací na sobě růst a podle možnosti se zlepšovat, jak změnit to, co se změnit dá. Často však jde o přijetí vlastních limitů, o přijetí sebe sama takového, jaký jsem. Člověk se tak učí žít sám se sebou a s druhými. Snažím se proto klientům vysvětlit, že musí také něco sami pro sebe nebo pro dítě udělat. Jedná se o změnu postoje: přijmout nezměnitelné, naučit se s tím žít a nalézt i v hlušině toho, co nedává smysl, zrnka ryzího kovu, jejichž přetavením lze dosahovat životního pokroku.

V řadě případů se snažím přesvědčit rodiče, aby viděli dítě, jaké skutečně je, a ne takové, jaké by ho chtěli mít. To znamená, aby od něj realisticky očekávali to, na co má, že se bude nějak učit a že se někým vyučí, prostě pochopit meze a možnosti dítěte. Jenom za těchto okolností může být dítě šťastné, a tím i rodiče. Řešení, pomoc, je zde sekundární, přes někoho druhého, nikoliv přímo přes postiženého.

Rozhodně také nemohu změnit konstituční rozdíly u jednotlivých lidí, kterými se mezi sebou odlišujeme. Jsou flegmatici, jsou lidé vznětliví, citliví a méně citliví a nemusí to být třeba hned porucha, jsou jenom stavěni na jiné životní podmínky, které však za určitých okolností mohou vést k různým, třeba i vztahovým zdravotním problémům. V některých situacích může jít o výhodu, a v některých o nevýhodu. Například člověk, který má zvýšený práh pro bolest, si moc bolesti „neužije“, ale protože v sobě nemá ten signál, může se stát, že se pořádně spálí, protože to necítí. A tak říkávám rodičům, kteří přicházejí s citlivými dětmi, že ony mají sice víc té bolesti, úzkosti a obav ze života, ale dovedou vnímat takové ty jemné krásy života, které si povrchnější člověk třeba vůbec neuvědomí. Zkrátka a dobře, psychologická pomoc má vycházet z toho, jaký materiál máme v ruce. Nějaký človíček je prostě stavěný jako traktor a jede hlava nehlava, a jiný je snadno vykolejitelný. Tohle v zásadě měnit neumíme.

Myslím, že podstatu psychologie jako takové vyjadřuje moudrá zásada, kterou jsem si přečetl na dveřích knihovny největšího zdravotního zařízení na světě v Mayo Clinic v USA: „Vyléčit někdy, ulevit často, potěšit vždycky.“

 

Z knihy:

 

 

 

 

Sekce: čtenářský koutek   |   Tisk   |   Poslat článek známému