Ctnosti stáří

2.9.2009

Aby se naše stárnutí zdařilo, je k tomu zapotřebí některých ctností. Německé slovo „ctnost“ (Tugend) vychází ze slovesa „být k něčemu vhodný“ (taugen). Stáří samo o sobě není „vhodné“. Je proto třeba nacvičovat postoje, které nás i ve stáří udrží v tom správném směru. V biblické knize Sirachovcově, která v sobě obsahuje zrnka židovské i řecké moudrosti, jsou vyjmenovány rozličné ctnosti, které mají zdobit starého člověka:

„Jak sluší soudnost šedinám a starcům schopnost poradit! Jak sluší moudrost starcům, rozvaha a rada váženým lidem! Bohatá zkušenost je korunou starců, jejich chloubou je bázeň před Pánem“ (Sir 25,4-6).

Jsou tu vyjmenovány důležité ctnosti, které mají být vizitkou starého člověka. Zároveň to jsou ctnosti, které starý člověk potřebuje k tomu, aby jeho stáří bylo naplněné. „Soudnost“ a „schopnost poradit“ nespadnou z nebe. Ovšem ten, kdo ve stáří není upnutý na své ego, vidí věci tak, jak skutečně jsou. Je schopen jasného úsudku a dobré rady. Staří lidé vidí jasněji, kde je v konkrétní situaci zakopaný pes. Díky bohaté životní zkušenosti dovedou lépe hodnotit události. To, jaký život vedeme, nezáleží ani tolik na konkrétních skutečnostech, ale na významu, jaký jim přisuzujeme. A zde pohled starších často pomáhá i mladým.

Moudrost, rozvaha a prozíravost jsou hlavními přednostmi, které Bible vyzdvihuje. U proroka Izaiáše jsou tyto tři ctnosti vyjmenovány mezi dary Božího Ducha (srov. Iz 11,2). Je tedy zapotřebí Ducha svatého, abychom se stali opravdu moudrými, rozvážnými a schopnými prozíravě uvádět do souvislostí záležitosti světa i lidského života. Tyto ctnosti nejsou potřebné jen pro staré lidi, jsou požehnáním pro celou společnost.

Dalo by se tu vyjmenovat množství ctností, které pomáhají k úspěšnému stáří. Já bych se rád zmínil o některých ctnostech, které se mi zdají být pro stáří obzvlášť typické. Nespadnou nám jen tak do klína, musíme o ně usilovat. Jsou darem a posláním zároveň: pokud nám ta která ctnost napomáhá k tomu, aby se naše stáří vydařilo, jedná se při veškeré naší snaze vždy také o dar milosti.

Trpělivost

Ctnost trpělivosti se v mnohém podobá vyrovnanosti. Vyrovnaný člověk je vždycky zároveň trpělivý. A přesto znamená trpělivost ještě něco jiného. „Trpělivost“ se řecky řekne „hypomone“. To vlastně znamená: zůstat vespod, něco nést, snést, vydržet, odolat. Trpělivost je jako sloup, který podpírá život.

Latinský výraz pro trpělivost, „patientia“, souvisí se slovem „pati“, což znamená „trpět“. V antickém Řecku byl předobrazem trpělivosti trpící Odysseus. Stoická filozofie velebí trpělivost jako ctnost, jež nám umožňuje být pánem toho, co se nám zdá nesnesitelné. Trpělivost bývá označována za ctnost moudrých. Řehoř Veliký (kolem 540–604 n. l.) nazývá trpělivost kořenem a strážkyní všech ctností. Svatý Pavel zase dává v listě Římanům trpělivost do souvislosti s nadějí: „Víme přece, že soužení plodí vytrvalost. Vytrvalost plodí osvědčenost, osvědčenost plodí naději“ (Řím 5,3n). Kdo trpělivě snáší život se všemi překážkami, dosáhne pevnosti a roste v něm naděje v to, co ho čeká. Protože doufáme v něco, co ještě nevidíme, můžeme s trpělivostí obstát v tom, co přináší naše stáří: „Ale doufáme-li v něco, co ještě nevidíme, čekáme na to s vytrvalostí“ (Řím 8,25).

Trpělivost znamená, že snáším někoho druhého s jeho chybami a slabostmi. To mi často připadá těžké. A znamená to utrpení. Trpím kvůli někomu druhému, ale přesto stojím na jeho straně. Nemám proti němu námitek. Přijímám ho takového, jaký je.

Trpělivost je především ctností soužití. Aby se společenství dařilo, je potřeba trpělivosti. Aby staří lidé spolu dokázali žít v míru, potřebují trpělivost. Lidé ve vysokém věku už nejsou schopni nějak zásadně se měnit. Musí se navzájem přijímat takoví, jací jsou. Také od těch mladších v rodině to vyžaduje trpělivost. Třeba byl otec vždy příkladem disciplíny. Nyní najednou ve všem polevil. Jeho stolovací návyky jsou ty tam. Kritika ho však bude jen zraňovat. Nemůžeme vědět, nakolik on sám trpí tím, že neudrží ruku v klidu. Trpělivost druhého podepírá. Cítí naši podporu a účast. Nemusí se stydět za své slabosti. Uprostřed své neschopnosti cítí oporu a bezpečí.

Trpělivost starý člověk musí mít ale především sám se sebou. Když se mu něco nepovede napoprvé, potřebuje trpělivost. Starý člověk není trpělivý sám od sebe – existuje spousta seniorů, kteří se vyznačují extrémní netrpělivostí. Mají dojem, že u lékaře nebo v obchodě musí přijít hned na řadu. Nejsou ochotni čekat.

Jeden starý spolubratr, kterého jsem si vždycky vážil pro jeho laskavost a živost, se mi svěřil, že se ke stáru stal podrážděnějším a netrpělivějším. Ctnost trpělivosti je tedy třeba záměrně pěstovat. Starý člověk se musí rozloučit s iluzí, že všechno vyřídí tak rychle jako dřív. Musí dát sbohem své dřívější jistotě a spolehlivosti. Všechno mu trvá déle. Tělo zesláblo. Starý člověk se musí učit snášet sám sebe.

Trpělivost potřebuje zároveň také humor. Senioři, kteří přijímají své slabosti s humorem a dokážou se jim zasmát, ulehčují i svému okolí a poskytují mu možnost lépe s nimi zacházet.

Podstatným aspektem trpělivosti je nechat věci být tak, jak jsou, aniž bychom je hodnotili. Být trpělivý znamená souhlasit, že něco smí být takové, jaké to je. Trpělivý člověk snáší i sám sebe takového, jaký je. Dovoluje si mít nálady a chyby. Přestal cokoli posuzovat a zakazovat.

Autor textu: Anselm Grün
Převzato z knihy: Umění stárnout
Vydalo Karmelitánské nakladatelství
Titulek a redakční úpravy: redakce webu kna.cz
-101427-

Sekce: čtenářský koutek | Tisk | Poslat článek známému