Deset hodin večer

1.4.2010

Ježíš se podíval kolem stolu na jedenáct apoštolů, kteří mu zbyli. Jedli s chutí těch, kdo znají, co je hlad. Naslouchal jejich hovoru, zkoumal jejich myšlenky a znovu se přesvědčoval o tom, co už věděl – že jsou to dobří lidé. Byl zarmoucen, protože s nimi prožíval poslední chvíle a měl jim ještě tolik co říci.

Pojedl několik soust, aby si nevšimli, že s nimi nesdílí velikonoční nadšení. Zřejmě věděl, že ho Kaifáš nezajme v této místnosti. Kdyby byl očekával, že pro něho přijde sem, nebyl by si ponechal některá velmi důležitá slova na pozdější dobu, až půjdou k olivovému lisu.

Věděl, že Kaifáš nestojí o rozruch ve městě. Měl množství přívrženců uvnitř i za hradbami města a po celé zemi; jeho veřejné zatčení by způsobilo rozruch, který by mohl vést k nepokojům – a nepokoje měly vždy za následek krvavý „policejní“ zásah ze strany Římanů.

Zatčení musí být provedeno pokud možná v tichosti. Kaifáš to věděl a Ježíš také. A po veleknězově návštěvě v Antoniově tvrzi to věděl i Pilát. Byl ochoten dát nejvyššímu knězi potřebnou pomoc, ale ne kvůli zachování klidu; chtěl prohloubit nesnáze Židů tím, že urychlí událost, která nutně musela vést k rozdělení lidu na dva nepřátelské tábory.
Až bude Ježíš zajat, Pilát byl rozhodnut celý případ zveřejnit a vrhnout jej jako kus bláta do očí veřejnosti. Bude předstírat zájem o spravedlnost a trvat na tom, aby zatčený byl veden ulicemi Jeruzaléma k němu na výslech.

Pro to, co onoho dne učinili, měli oba muži víc důvodů, než bylo na první pohled zřejmé.

Syn člověka to věděl a věděl mnohem víc, jako by toto drama bylo napsáno už na úsvitě dějin, o čemž není pochyby. Slova vyslovená ten den měla být nesmazatelně vypálena na tělo budoucích století.

Když dopili třetí pohár vína, viděl, že někteří z apoštolů se na něj dívají v očekávání, že zakončí slavnostní večeři. Opřel se o loket a zpola se posadil, aby hleděl všem do obličeje včetně Petra.

„Toužebně jsem si přál jíst s vámi tohoto beránka, dříve než budu trpět,“ řekl hlubokým jasným hlasem ke sklíčeným posluchačům. Část bolesti, již připravovala budoucnost, pronikla k jejich srdcím. „Pravím vám,“ pokračoval, zvedaje zvolna pravici, „že už ho nebudu jíst, dokud se nenaplní v Božím království.“

Apoštolové zmateni tajemnými slovy mluvili šeptem mezi sebou. Nechápali, jaké události musí předcházet tomuto naplnění ani co míní naplněním. Myslí snad nové velikonoce? A kde budou? Odkdy dokdy? Má snad na mysli blížící se konec světa? Zatímco se tiše dohadovali, vzal do ruky kulatý nekvašený chléb. Apoštolové ztichli a zpozorněli.

Vstal. Pozvedl ruku nad chléb a podíval se tmavýma očima vzhůru. Z téměř nepohnutých rtů splynulo sotva slyšitelné požehnání. Stejně tiše pak poděkoval, rozlámal chléb a dal každému z jedenácti kousek.

„Toto je mé tělo,“ řekl, „které se za vás vydává. Vezměte a jezte.“ A oni začali jíst chléb, ale nechápali jeho počínání, leda v tom, že se náhle odchýlil od velikonočního obřadu. Usmál se na ně. „To čiňte na mou památku.“ Teď pochopili. Chtěl, aby to dělali znovu a znovu, až už nebude mezi nimi.

Ježíš se vrátil k svému lehátku a vzal velký kovový kalich, který stál na stole a byl naplněn vínem smíšeným s vodou. Apoštolové dojídali chléb a dívali se na Mistra. Opět pohlédl vzhůru a zašeptal druhou modlitbu. Pak obešel jednoho po druhém a podal každému kalich. „Pijte z toho všichni,“ řekl, „neboť toto je má krev Nového zákona, která bude prolita za mnohé na odpuštění hříchů.“

Pili a Ježíš je pozoroval s potěšením. „Ale pravím vám,“ pokračoval, „od této chvíle nebudu pít z tohoto plodu révy až do onoho dne, kdy ho budu pít nový v Božím království.“
I když tito prostí lidé dosud neznali to, co je měl teprve naučit Duch svatý, chápali význam chleba a vína, protože jedno nazval svým tělem a druhé krví a řekl, že to mají činit na jeho památku. Věděli, že v této chvíli se oddělil od řádu staré Judeje a založil nový řád, novou úmluvu s Bohem, prostředek spasení pro všechny lidi; Bohočlověk se obětoval z lásky, jako se obětuje obětní beránek.

Někteří z apoštolů si možná nedovedli vysvětlit, proč Ježíš učinil tuto úžasnou věc, proč jim dal jíst své tělo a pít svou krev v Jidášově nepřítomnosti. Ale Petr a Jan věděli, proč musel počkat s ustanovením nové svátosti, až pokladník odejde. Chtěl mít kolem sebe novou naději světa neposkvrněnou přítomností hříšníka.

kniha: Den, kdy zemřel Kristus
autor: Jim Bishop
vydalo: Karmelitánské nakladatelství
Titulek a redakční úpravy: redakce webu kna.cz
-101043-

Sekce: čtenářský koutek | Tisk | Poslat článek známému