Diskuze o rodině – mnoho povyku pro nic?

16.10.2019

Rodina je prostředím, ve kterém se formují děti, tedy následující generace. Bez přehánění lze říci, že je ve hře kvalita lidské společnosti v následujících desetiletích. Proto je nutné rodiny podporovat.
Řekneme-li dnes ve veřejné diskusi slovo „rodina“, nemůžeme už jednoduše předpokládat obecnou nepsanou shodu v tom, co tím myslíme, ale je třeba definovat, z jakého chápání vycházíme. Za rodinu je dnes v naší civilizaci považováno a prohlašováno kde co, ne jen stabilní svazek muže a ženy. Všeobecný konsensus nemůžeme předpokládat ani v běžném hodnocení toho, co je „normální“, „morální“ nebo třeba únosné...

Jako ilustrace může posloužit, že původní hanlivé označení nesezdaného soužití jako život „na hromádce“ nebo „na psí knížku“ vymizelo a nikdo dnes neskrývá, že žije s tou a poté další a další přítelkyní, a je při tom jako významný sportovec, politik nebo zpěvák uznávaným idolem.

V projevech či psaných statích katolických autorů a autorit se vyskytuje tvrzení, že „rodina (nebo manželství) je dnes v krizi“. Je to, bohužel, vyjádření nepřesné, a proto ve svých důsledcích i málo pomáhající. Je pravdou, že ideál rodiny devatenáctého či poloviny dvacátého století není zdaleka obecně sdílen. Ale pokud jde o krizi, je možné, že určitá konkrétní rodina prodělává a překonává krizi, a má se jí tedy nabídnout maximální podpora. Ale výše zmíněné paušální tvrzení nebere na vědomí rodiny, které žijí dobře nebo které obdivuhodným způsobem překonávají překážky a enormní zátěže. Navíc takové tvrzení sotva nějaké rodině, která se octne v těžkostech, dodá odvahu a chuť k překonání obtíží. Může ji spíš demoralizovat.

Papež František nechce přehlížet svědectví manželů, ale ani naše vlastní chyby, když ve své exhortaci píše:

V dnešním světě oceňujeme také svědectví svazků, které jsou nejen trvalé, ale také plodné a naplněné živou láskou. To otevírá dveře pozitivní, vstřícné pastoraci, která je schopna pomáhat manželům růst v chápání požadavků evangelia. Mnohokrát jsme ale zaujímali obranný postoj a mrhali jsme energií četnými výpady proti upadajícímu světu, a při tom jsme se málo snažili ukazovat cestu ke štěstí. Mnoho lidí cítí, že poselství církve o manželství a rodině neodráží jasně kázání a postoje Ježíše, který předkládal náročný ideál, ale současně neměl nikdy daleko k soucitu se slabými lidmi, jako se Samařankou nebo s cizoložnou ženou. (Amoris laetitia 38)

U rodiny jakožto instituce či sociálního útvaru bychom tedy měli spíš mluvit o změnách, obtížích či rozvolnění pojmu a o změněných okolnostech života rodiny. To jsou skutečnosti, které je třeba pojmenovat, a poté se ptát, jak v dnešních reálných poměrech žít manželství a rodinu co nejlépe.

Když uvážíme, že rodina je zásadním způsobem určujícím prostředím, ve kterém se formují děti, tedy následující generace, může nám vysvitnout, že se dost dobře nemůžeme omezit jen na křesťanskou rodinu. Je třeba chápat a podporovat i rodiny mimo církev. Pokud jde o kvalitu života rodiny, musíme bez přehánění říci, že je ve hře kvalita lidské společnosti v následujících desetiletích. Jde zde dobré připomenout, že jakkoli je v katolické církvi manželství chápáno jako svátost, je současně obecně lidskou skutečností, ve které se uplatňuje každé pravdivé poznání, ať už se uskutečnilo, nebo neuskutečnilo v prostoru církve.

Z knížky
(redakčně upraveno, nadpis redakce webu...)