Do kostela jako do kina? V kostele je ale stále stejný program.

10.5.2022

Každou neděli vcházíme do kostela, abychom se účastnili mše. Chodíme tam stejně často, jako donedávna chodívali někteří do kina. A přesto: v kostele zůstává „program“, nehledě na různé obměny, k nimž v průběhu staletí došlo, pořád stejný. Nakonec si proto musíme položit otázku: proč je průběh liturgie v zásadě neměnný?

Přece když vcházíme do nějakého sálu shlédnout představení nebo třeba jenom když přicházíme do jídelny k rodinné oslavě nebo na setkání s přáteli, to, co upoutá naši pozornost a co nám umožňuje prožít hezkou chvíli, je právě onen pocit čehosi neočekávaného a nového, jistý moment překvapení, které přináší rozptýlení. Na mši je tomu právě naopak. Ne že by tam opakování a nuda byly pravidlem, ale my už předem víme, že, nehledě na rozmanité proměny, k nimž v průběhu dějin došlo, najdeme liturgii s pevně danou formou: eucharistická slavnost je akt „kodifikovaný“ svým odkazem na Ježíše nejenom v úmyslu, ale i v gestech, postojích a slovech.

Jak píše svatý Pavel v 1. listu Korinťanům (1 Kor 11,23–25): „Co jsem od Pána přijal, v tom jsem vás také vyučil: Pán Ježíš právě tu noc, kdy byl zrazen, vzal chléb, vzdal díky, rozlámal ho a řekl: ‘Toto je moje tělo, které se za vás (vydává). To čiňte na mou památku.’ Podobně vzal po večeři i kalich a řekl: ‘Tento kalich je nová smlouva, potvrzená mou krví. Kdykoli z něho budete pít, čiňte to na mou památku.’“

Slavení eucharistie zpřítomňuje shromážděným Kristovým učedníkům to, co konal sám Ježíš.

Nejde o to donekonečna opakovat slova, jako když se s dětmi pořád dokola omílá nějaká říkanka. Jedná se o to umožnit, aby se tato Ježíšova slova, tyto Ježíšovy činy uskutečnily tady a teď, uprostřed mužů a žen shromážděných v jeho jménu. Ježíš nám dnes dává v církvi prostřednictvím ustanovených služebníků to, co dával před dvěma tisíci lety dvanácti apoštolům. Ježíš nám dnes dává to, co nám dal už předešlou neděli, před měsícem, před rokem, co dal generacím, které tu byly před námi, a co dá těm, které přijdou po nás, kdekoli a kdykoli, dokud znovu nepřijde.

To, co Ježíš jednou vykonal pro všechny, v jednom dni, nepřestává konat mezi námi a pro nás a připojuje nás k tomuto jedinečnému činu. Když slavíme eucharistii teď, na konci druhého tisíciletí, nejsme od Ježíše vzdáleni o nic více, ani o nic méně, než mu byla ve svých počátcích vzdálena církev v Římě nebo v Lutecii (dnešní Paříž). Vzdálenost se neměří délkou uplynulého času, dokonce ani silou pouta, které váže křesťany ke Kristu, ale jejich věrností a vírou v to, co Ježíš koná ve své církvi dnes.

Z knihy: