Dobře rozumět hodnotě mše svaté je pro nás křesťany zásadní

6.9.2020

Je velice důležité vrátit se k základům, znovu objevit, co je podstatné, skrze to, čeho se dotýkáme a co vidíme při slavení svátostí. Prosba svatého apoštola Tomáše (srov. Jan 20,25), tedy uvidět rány po hřebech v Ježíšově těle a dotknout se jich, je touha mít možnost se nějak „dotknout“ Boha, abychom v něj uvěřili. To, o co žádal svatý Tomáš, potřebujeme my všichni – vidět ho a dotknout se ho, abychom ho mohli poznat. Svátosti vycházejí tomuto lidskému požadavku vstříc. Svátosti, a zejména slavení eucharistie, jsou znamením Boží lásky, přednostními cestami k setkání s Bohem. (papež František)

Biblický text na úvod: Ježíš řekl: „Amen, amen, pravím vám: Kdo věří, má život věčný. Já jsem chléb života. Vaši otcové jedli na poušti manu, a zemřeli. Toto je chléb, který sestupuje z nebe, aby ten, kdo ho jí, neumřel. Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe. Kdo bude jíst tento chléb, bude žít navěky. A chléb, který já dám, je mé tělo, obětované za život světa.“ Jan 6,47–51

Drazí bratři a sestry!
Eucharistie je „srdce“ církve. Dobře rozumět hodnotě a významu mše svaté je pro nás křesťany zásadní, abychom mohli plněji žít svůj vztah s Bohem.

Nelze opominout značný počet křesťanů, kteří v různých částech světa během dvoutisíciletých dějin církve podstoupili smrt při obraně eucharistie – ani ty, kteří ještě dnes riskují život, aby se mohli účastnit nedělní mše. Roku 304, za Diokleciánova pronásledování, byla skupinka křesťanů na severu Afriky přistižena v jednom domě při slavení mše, a byli uvězněni. Římský prokonzul se jich při výslechu tázal, proč tak jednali, když věděli, že je to přísně zakázáno. A oni odpověděli: „Bez neděle nemůžeme žít.“ To znamená: Nemůžeme-li slavit eucharistii, nemůžeme žít; náš křesťanský život by odumřel. Proto Ježíš svým učedníkům řekl: „Když nebudete jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den“ (Jan 6,53–54).

Oni křesťané ze severní Afriky byli zabiti, protože slavili eucharistii. Zanechali svědectví, že je možné zřeknout se pozemského života kvůli eucharistii, neboť tím, že nám eucharistie dává podíl na Kristově vítězství nad smrtí, daruje nám věčný život. Toto svědectví nás všechny vybízí, aby si každý z nás odpověděl na to, co pro nás znamená účast na mešní oběti a přistupování k Pánovu stolu. Hledáme onen pramen „živé vody“, který tryská do života věčného, činí z našeho života duchovní oběť chvály a díkůvzdání a vytváří z nás jedno tělo s Kristem? Toto je nejhlubší význam svaté eucharistie, která znamená „díkůvzdání“ – díkůvzdání Bohu Otci, Synu a Duchu Svatému, který nás spojuje a proměňuje ve společenství lásky.

Eucharistie je podivuhodná událost, ve které se zpřítomňuje Ježíš Kristus, náš život. Účast na mši znamená „znovu prožít umučení a výkupnou smrt Páně. Pán se zpřítomňuje na oltáři, aby se obětoval Otci ke spáse světa“. Pán je tam s námi, je přítomen. Častokrát tam však přicházíme, a zatímco kněz slaví eucharistii, díváme se kolem, bavíme se mezi sebou..., ale neslavíme v Jeho blízkosti. A je to Pán! Kdyby sem dnes přišel prezident republiky nebo někdo, kdo je ve světě velmi důležitý, jistě bychom se všichni chtěli dostat blízko k němu a pozdravit jej. Pamatuj však: Když jdeš na mši, je tam Pán! A ty jsi roztěkaný... Tam je ale Pán! Na to musíme myslet. Někdo řekne: „Otče, ale mše jsou nudné.“ – „Co to říkáš? Že Pán je nudný?“ – „Ne, ne mše, nýbrž kněží.“ – „Pak ať se kněží obrátí, ale Pán tam je!“ – Rozumíte? Nezapomeňte na to. Účast na mši znamená „znovu prožít umučení a výkupnou smrt Páně“.

(Papež František 8. 11. 2017)

Podněty otce Radka Tichého k přemýšlení a diskusi

Svatý otec ve své úvodní katechezi ukazuje, jak je mše důležitá. Nedávná epidemie nemoci Covid-19 možná u někoho prověřila, nakolik to skutečně prožívá.

1. Papež nám klade před oči první křesťany, kteří byli kvůli nedělnímu shromáždění ochotni riskovat život. I nás v dnešní době účast na mši něco stojí, byť každého něco jiného. Co to je pro mě? Co to je pro mé blízké?

2. Někteří lidé jsou ochotni jít do kostela, i když mají horečku a hrozí, že druhé nakazí. Jiní zůstanou doma, protože v noci špatně spali. Kde je hranice mezi zodpovědností a lehkomyslností? Kde je hranice mezi láskyplnou věrností a slepou povinností?

3. Naše vnímání bohoslužby se v průběhu života proměňuje. Jaké jsou naše první vzpomínky na liturgii v kostele? Co bylo pro mě důležité v době mládí a dospívání? Co je pro mě důležité nyní?

4. Prožít dobře bohoslužbu není samozřejmostí ani pro běžné „kostelové návštěvníky“. Pokud by se mě někdo z věřících přátel zeptal, jak se lépe soustředit a jak lépe načerpat bohatství, které mše přináší, co bych mu poradil?

Z knížky: