29.1.2019

V těchto dnech máme elektřinu jen půlhodinu denně. Minulý týden jsme byli celkem devět dní bez vody. Od čtvrtého dne vždy zapínáme velký elektrický generátor, čerpáme vodu z naší klášterní studny a otevíráme bránu lidem, kteří vzápětí přicházejí s kbelíky a odnášejí si vodu domů. Být bez vody znamená nemít ji ani k jídlu. Člověkem otřese to, když vidí staré lidi, kteří nikoho nemají, a někdy i děti, jak nosí kbelíky a těžké nádoby, často s pomocí mladých žen i mužů – všichni stojí frontu na pár litrů vody.

Nejhorší ze všeho jsou však bomby, které dopadají na domy. Jsme jen asi sto padesát metrů od ozbrojených skupin, které se mstí a nenávistně vrhají plynové bomby a rakety na kostely i na domy nevinných a bezbranných lidí. Kolem našeho kostela dopadlo už tolik bomb. Je jasné, že se na něj zaměřili. Kromě lidí bydlících v domech zabíjejí i děti, mládež a ty, kdo se pohybují na ulicích.

Tato úmrtí vždy vzedmou vlnu utrpení, beznaděje a hořkosti. V reakci na ně lidé na nějaký čas prchnou, snaží se této oblasti vyhnout. Začnou chodit do jiných kostelů na jiných místech, i když ani tam nejsou v bezpečí, dokud vlna smutku neopadne. Pak se pomalu vrací normální život. Nedávno bomba dopadla v blízkosti našeho kostela. Plynová bomba rozbila všechna okna budovy a střepy zasypaly věřící během večerní mše.

Dva naši křesťané, zemřeli, když nakupovali v blízkém obchodě. Viděli jsme bolest a pláč mnoha lidí, následoval pohřeb, jehož se  zúčastnili všichni kněží z Aleppa – ale jak plynul čas, strach opadl a obyvatelé zase začali žít normálním životem.

Řada farníků pokládá zásadní otázky: „Jak dlouho ještě, otče, budeme jeden po druhém vydáváni na smrt? Jak dlouho tady ještě budeme? Nemůžete nás všechny poslat pryč? Nemůžete pro nás udělat víc, než dosud děláte?“

Panuje drahota, způsobená propadem syrské liry vůči dolaru a euru, dramatický nárůst chudoby i počtu těch, kdo této situace zneužívají. Všichni se teď obracejí na náš dobročinný spolek. Ti, kdo byli dříve velice bohatí, přišli o dílny, továrny, obchody i domy a skoro nic jim nezůstalo. Během čtyř let války spotřebovali veškerý svůj majetek a z boháčů se stali chudáci. Je zvláštní vidět lidi v drahých šatech, jak přicházejí spolu s chudými, klepou na stejnou bránu a žádají o pomoc. Mají domy a nábytek – ale nemají jídlo a nemají z čeho žít.

V náročných dnech bez vody nás nepříjemně překvapilo, jak lidé páchnou – cítit byli i dobře vychovaní lidé, protože se devět dní nemohli osprchovat. Staráme se teď asi o tři sta rodin a jejich počet neustále roste.

Pak jsou tu nemoci. Setkáváme se se zvláštními případy nemocí třeba jater. Příčinou je vzduch zamořený mikroby a viry. Byla tu i epidemie nachlazení, kterým jsme si všichni prošli. Nemoc u některých trvala i měsíc a provázel ji silný kašel. Naše tělesná je oslabena i kvůli nedostatku léků. Aby se k zástupům nemocných dostala pomoc, ve městě se vyrábějí léky ručně.

Objevili jsme v poslední době desítky polorozbořených domů, v nichž i nadále žijí lidé. Celé rodiny s dětmi, které se nemají kam uchýlit, zůstávají pod palbou raket a bomb v domech bez dveří, bez oken, s děravou střechou. Někde chybí dokonce i strop. S minimem prostředků se snažíme zmírnit jejich utrpení a pomáhat i nemocným. Vyskytují se i chronické nemoci, umírají nám nemocní s nádory, kteří nikoho nemají. Těchto případů se ujímáme my a zastupujeme tak jejich rodiče a příbuzné. Sledujeme je po jednotlivých fázích.

Nemáme žádnou perspektivu. Vzhledem k vývoji situace nevidíme žádnou budoucnost. Uplynuly už čtyři roky války, vstupujeme do pátého, pak do šestého, sedmého… netušíme, jak dlouho ještě. Mladí lidé houfně utíkají do Turecka a do Libanonu. Řada vysokoškoláků a významných osobností vykonává podřadné práce, bez jakékoli perspektivy. Zůstávají zde staří lidé, mladé ženy a děti.

Z pohledu víry a naděje zakoušíme porodní bolesti: je to utrpení, které připravuje lepší budoucnost. Jen očima víry jsme schopni zahlédnout něco dobrého v přítomnosti i budoucnosti, a to jak naší, tak našich farníků, spoluobčanů v Aleppu a v celé Sýrii.

Z knížky:

Tak dlouho se nedařilo ukončit válku v Sýrii, až jsme otupěli a přestali vnímat, co se v této zkoušené zemi děje. Syrský františkán, otec Ibrahim Alsabagh, se spolubratry Aleppo a jeho obyvatele neopustil ani v těch nejhorších okamžicích. A napsal o tom strhující knihu. Plnou každodenního strádání, ale také naděje a znamení, že Bůh člověka neopouští ani v nejbezvýchodnější situaci. Kde celé rodiny ohrožuje podvýživa, kde je čím dál dražší bydlení a nedostupná zdravotní péče, tam církev s vírou v Krista a s láskou k bližnímu usiluje o síť vztahů a brání chaosu. Kde dopadají rakety teroristů na domy nejchudších i na kostely, kde je nedostatek elektřiny i pitné vody, tam otec Ibrahim a jeho spolubratři dodávají útěchu, rozdávají potravinové balíčky a vodu z vlastní studny.

Sekce: čtenářský koutek   |   Tisk   |   Poslat článek známému

• čtenářský koutek
• mešní vína
• otázky a odpovědi
• hledáte knihu?