V celych dějinách spásy si nevzpomínám ani na jedinou osobnost, s níž by Bůh mohl udělat průlom ve věci Božího království, na níž by byl v podstatné míře patrný hřích lenosti. Král David se dopustil cizoložství a nepřímo i vraždy, a přesto s ním Bůh dál počítá, jakmile dozná svůj hřích. V Písmu najdeme zapírajícího Petra, který se poté, co činil pokání, stal prvním papežem. Najdeme tam nevěstku, která si později zamilovala Krista a je z ní svatá Máří Magdaléna. Dočteme se o Zacheovi, který byl příliš na peníze, ale setkání s Kristem jej proměnilo. Pavel zprvu pronásledoval Kristovu Církev, a přece se stal apoštolem národů. Ale všichni tito hříšníci-světci, zdá se, měli jedno společné: nebyli vlažní, nebyli lhostejní, nebyli líní začít přestavovat své životy podle evangelia, a to ve velmi konkrétních rysech. "Horší než ten nejnebezpečnější nepřítel je duchovní lenost," napsal kdysi velký znalec duší Gabriel Hevenesi. "Spíše se polepší velký hříšník než člověk duchovně líny. Více lidí se povzneslo k vysokému stupni svatosti z nečistoty hříchu než z ospalé vlažnosti." (G. HEVENESI, Jiskry sv. Ignáce, Křesťanská akademie, Řím 1990, s. 163.)

Tím se nechce říci, že lenost je nevyléčitelná. Z každého hříchu můžeme konat pokání a v síle milosti z něho povstat (jinak by tahle knížka byla pouze návodem, jak k lenosti přidružit depresi snadno a rychle). Chci však zdůraznit, že lenost je poněkud zvláštní hřích: dovolíme-li jí se v našem životě zakořenit, udusí všechny naše možnosti už v zárodku, nedovolí, aby z nás něco bylo, a to ani v rovině čistě lidské, ani v duchovní, pro růst Božího království. Bude o nás platit smutná věta, kterou pronesl evangelista Lukáš: ".zavrhli úmysl, který Bůh s nimi měl, když se nedali pokřtít od Jana" (Lk 7,30).

Zavrhli úmysl, který Bůh s nimi měl. Lukáš mluví o farizejích a zákonících, odmítajících křest Janův, tj. křest konkrétního pokání, neboli - slovy samotného Jana Křtitele - odmítajících nést ovoce hodné obrácení. "Znalci zákona, kteří umějí podat zprávu, kdy a kde se má narodit Spasitel světa, ale nevyvodí z toho žádné 'pojďme do Betléma!'," napsala sv. Edith Stein. (Vánoční tajemství, Viener 1991, s. 5.)

Někdy možná uvažujeme o farizejích a zákonících trochu paušálně jako o skupině Ježíšových nepřátel, jakoby jejich role v evangeliích snad ani jiná být nemohla. Přitom samotná evangelia černobílá nejsou. Víme, že Josef z Arimatie se odvážil jít proti proudu, taktéž Nikodém či Gamaliel, nemluvě o apoštolu Pavlovi. Mne však vždycky znovu zaráží myšlenka, že to všechno mohlo dopadnou úplně jinak. Bůh měl totiž pro všechny zúčastněné ve scénáři původně kladnou roli. On nepotřeboval zatvrzelost některych, jen aby příběh evangelií měl spád! Bůh je nezavrhl, avšak oni zavrhli úmysl, který Bůh s nimi měl.

Většina z nás křesťanů se jistě nepovažuje za zatvrzelce. Doufejme, že jimi ani nejsme. Avšak stává se, že s leností a vlažností uzavíráme jakési příměří. Pokládáme ji spíše za svou vlastnost nežli za hřích a začneme ji tolerovat jako něco, co k nám vlastně patří, co není tak tragické ("vždyť na nule ještě nejsem, jiní jsou na tom mnohem hůř."). A to je velmi zrádná věc. Známy kazatel Billy Graham to kdysi popsal dramatickym příběhem, nad kterým se může leckdo pousmát, ale když si člověk odmyslí kazatelsky patos, možná ho nepříjemně zamrazí.V lepším případě se dokonce hluboce zamyslí:

Ďábel pořádal velkou výroční slavnost, k níž se shromáždili jeho tajní poslové, aby podali zprávy o výsledcích svého rozličného působení mezi lidmi. Jeden z nich řekl:

"Poštval jsem krvelačné šelmy v poušti na karavanu křesťanů a jejich kosti se teď bělejí v písku."

"Co na tom?" řekl ďábel. "Jejich duše byly zachráněny".

"Přihnal jsem prudký východní vítr", řekl druhý. "Ten vítr se obořil na loď s křesťany, loď ztroskotala a všichni se utopili."

"Co z toho?", řekl ďábel, "jejich duše byly zachráněny."

"Deset let jsem usiloval o to, abych přiměl jednoho člověka lenivě zanedbávat vlastní duši. Konečně se mi to podařilo a ten člověk je náš."

Tu zajásal ďábel a plesaly hvězdy temnot pekelnych. (B. GRAHAM, Sedm smrtelnych hříchů. BJB, Praha 1969, s. 43.)

Příběh připomíná taktiku nakloněné roviny či mírného svahu, kterou geniálně popisuje C. S. Lewis v knize Rady zkušeného ďábla. Pokušitel tu říká: "Deset let jsem usiloval." Selže-li totiž člověk nárazově v závažné věci, sáhne-li si takříkajíc na své dno, jeho pád se může stát odrazovým můstkem, který jej vynese do Boží náruče a navíc velice účinně uzdraví člověka z choroby nejnebezpečnější, jíž je iluze o sobě samém, duchovní pycha a všechny její výhonky (arogance, shlížení se v sobě, nemilosrdenství k druhym apod.). Takovy hřích může být paradoxně okamžikem velké milosti. Pokud člověk reaguje pokáním jako Petr, ktery vyšel ven a hořce se rozplakal, a ne jen sebelítostí či ještě větší zatvrzelostí srdce, může o svém hříchu později vyznávat, "Šťastná vina, která mi dala více poznat hloubku Božího milosrdenství!" Kolikrát totiž člověk objeví, že Bůh s ním má nekonečně víc trpělivosti a soucitu, než on sám se sebou. Ale na to si musí každý sáhnout sám, aby mu zjihlo srdce.

Zato 'nakloněná rovina' je velice nebezpečná věc. Člověk uzavírá kousek po kousku příměří s hříchem, aniž by cokoliv pozoroval. A čím je stav vážnější, tím méně si to člověk uvědomuje: "Lenost uvede do mrákot." (Př 19,15). Přivodí malátnost, únavu, omrzelost a vnitřní i vnější rozklad. Už nezáleží na tom, kolik toho o Bohu a duchovním životě víš, kolik jsi přijal milosti, kolik máš dobrých plánů, přirozených darů, schopností a možností - to všechno bude leností dokonale ochromeno.

 

Podívejme se na další dva úryvky z evangelií, která poukazují na závažnost hříchu lenosti nebo zanedbání.

 

Podobenství o desíti pannách (Mt 25, 1-12)

Předně, jedná se tu o osoby věřící, protože čekaly na ženicha, tj. na příchod Krista. Je rovněž zajímavé, že únavou usnuly všechny. Všechny usnuly, ale pět jich nakonec vyšlo ženichovi naproti s rozžatými lampami.

Takže momentálně usnout únavou, to ještě není tragédie. Problémem družiček byla nepřipravenost, která měla příčinu jinde než v momentálním zdřímnutí. Ony měly a mohly využít čas na přípravu, opatřit si olej do svítilen. Nevyužily dobře čas přípravy, a v tom byla příčina jejich ztroskotání.

Ovšem asi bychom význam podobenství hodně zredukovali, kdybychom uvažovali pouze v rovinně časné prozíravosti (např. ve smyslu, že když včas nenatankuješ benzín a máš v noci někam jet, může se ti stát, že bude benzínka zavřená). Myslím, že kvůli takovýmto ponaučením by nemusel Syn Boží sestupovat na zem. Podobenství o deseti pannách není možné ukrátit o jeho rozměr eschatologicky; jinymi slovy, naléhavost příběhu je v tom, že jde o záležitosti věčného života a o cestu k jeho dosažení, kterou neurčujeme my sami, ale Pán. On pro naši spásu všechno připravil, seslal nám svého Syna a svého Ducha a právem očekává, že budeme alespoň natolik moudří, že je přijmeme.

Příběh nekončí happyendem. Ženich se na ně neusmál a nemávl rukou se slovy "to nevadí, pojďte s námi, svítit bude tedy těch dalších pět." Podobenství končí tvrdým výrokem, ještě zdůrazněnym dvojím dramatickym amen: "Amen, amen, pravím vám, neznám vás." A to "pouze" pro hřích zanedbání, nikoli pro zjevný zlý skutek. Ovšem pro zanedbání toho nejpodstatnějšího, o co v životě šlo.

 

Podobenství o hřivnách (Mt 25, 14-30)

Druhé podobenství o hříchu lenosti končí podobně jako předešlé a má i podobný význam. Zmíněny služebník v něm zdánlivě neudělal nic špatného. Jenom zakopal hřivnu, kterou dostal. Nic neukradl, nikomu zjevně neublížil, nezpůsobil škodu. ( Při pozornějším zamyšlení snadno zjistíme, že škodu člověk působí už tím "nevykonal jsem, co jsem měl vykonat", jak vyznáváme při každé mši svaté. Stačí si představit medika, který promarní dobu studií, a později pro svou neodbornost páchá škody na mnoha lidech, třeba nechtěně. Totéž platí téměř v každém oboru lidské činnosti). Ale Pán nakonec říká: "A toho neužitečného služebníka uvrhněte ven do temnot; tam bude pláč a skřípění zubů."

Ale zase, velmi bychom Ježíšovo podobenství zploštili, kdybychom z něj udělali pedagogickou pobídku. Kdybychom tvrdili, že tu Pán Ježíš v podstatě říká, že jestli má někdo hudební sluch a nechodí do houslí, zakopal hřivnu, která mu byla dána, a bude z toho vydávat jednou počet. Ani se mi nechce napsat půjde do pekla, protože by to bylo absurdní. Nikdo nebude v pekle za to, že nechodil do houslí. Hřivnou, o níž mluví Ježíš, tedy musí být něco adekvátního, adekvátního tomu, proč bylo takovou tragédií jí zakopat.

Ani oko nevidělo.

Dovolím si teď malou odbočku, k níž mne inspiroval stařec Silván z Athosu, jeden z nejnovějších pravoslavných světců.

"Zavrhli úmysl, který Bůh s nimi měl." Když hovoří o hříchu, svatý Silván nepoměřuje jeho závažnost na pozadí přikázání Božích (i když k jejich zachovávání vybízí bez ustání). Hřích pro něj není především přestupkem jednoho z daných pravidel správného chování, ale vzdálením se od nádherného záměru, který má Bůh s člověkem. Člověk je Božím obrazem, Bůh jej miluje nesmírnou láskou a určil jej ke slávě, jinými slovy, k plnému a šťastnému životu ve světle své Tváře, k bytí beze stínů, k účasti na svém vlastním životě, který je životem v pravém slova smyslu.

Velikost Božího záměru s člověkem převyšuje všechny lidské představy o štěstí: "Ani oko nevidělo, ani ucho neslyšelo, co Bůh připravil těm, kdo ho milují," říká Písmo. Hřích je pak vzdálením se od tohoto záměru, od plnosti života. Stařec Silván by řekl, že je ztrátou Boží lásky, čemuž nelze rozumět tak, že by Bůh přestal člověka kvůli jeho hříchu milovat, ale člověk sám se uzavírá jeho lásce, jeho milosti; uzavírá se Světlu, ač je jím obklopen. Boží muž Silván se modlil a mluvil jako ten, komu bylo dáno zahlédnout a srovnat obojí, Světlo i temnoty:

 

"Pane, jak miluješ člověka!

Milosrdny Pane, daruj svou milost všem lidem na zemi, protože bez tvého Svatého Ducha tě člověk nemůže poznat a pochopit lásku Boží (.)

Pán nás miluje více než jsme schopni milovat sami sebe. On nechce, aby duše žila v malomyslnosti a v pochybnostech ohledně svého spasení.(.)

Pán uvedl lotra do Ráje, a zrovna tak daruje Ráj každému hříšníkovi. Já jsem byl díky mým hříchům horší než prašivý pes, ale začal jsem hledat Boží odpuštění a On mi dal nejen odpuštění, ale také svého Svatého Ducha, a v Duchu Svatém jsem poznal Boha.

Pane, jak mnoho nás miluješ!.

Učiň, ať všechny národy světa poznají, jak moc nás miluješ a jak úžasný život dáváš těm, kdo v Tebe věří." (Arch. SOFRONIO, Silvano del Monte Athos., Gribaudi 1995, ss. 254, 266, 251, 284.)

 

Velikost hříchu a velikost temnot, do nichž hřích uvádí, lze tedy poměřovat jenom na pozadí tohoto povolání, povolání do společenství lásky s Bohem, který nás miluje "více než jsme schopni milovat sami sebe," jak říká starec Silván. Být "uvržen do temnot" tedy neznamená být Bohem potrestán za přestoupení jeho přikázání, ale vytrhnout se z jeho ruky, vymknout se jeho lásce a vzdalovat se od ní. Přesněji řečeno, uzavírat se jí, protože vzdálit se Bohu a Boží lásce vlastně nelze, jak říká žalmista: "Zamířím-li k nebi, jsi tam, a když si ustelu v podsvětí, také tam budeš. (.) Kdybych řekl: snad mne přikryje tma, i noc kolem mne se stane světlem. Žádná tma pro tebe není temná: noc jako den svítí, temnota je jako světlo" (Ž 139,8.11.12.)

O tomtéž vypovídá sv. Jan od Kříže: "Můj Pane Bože, ty nejsi cizí tomu, kdo se neodcizuje tobě; jak mohou lidé říkat, že se vzdaluješ ty?" (Sv. JAN OD KŘÍŽE, Krátké spisy a korespondence, Karmelitánské nakladatelství 1998, s. 72.)

Peklo tedy není třeba si představovat podle fresek v barokních kostelích, jakoby dobří andělé měli shazovat zlé lidi do propasti plné dymu a plamenů, kde ďáblíci přitápějí pod kotli. Ano, temnoty vážně hrozí, ale člověk se do temnot uvrhuje sám. Temnota znamená absenci světla. Znamená, že budu postrádat světlo, kterym je Kristus sám. "Lenost uvede člověka do temnot (do mrákot), zahálčivá duše bude hladovět," vysvětluje kniha Přísloví v jiné souvislosti (Př 19,15). (Přesnější překlad: Lenost působí hluboký spánek k pádu - srov. Př 19,24 o ospalosti, která vede k sebezničení)

Ale vraťme se k podobenství o hřivnách, a zkusme jej vnímat v rovině věcí nejpodstatnějších (Dlužno podotknout, že tím překračujeme hranice biblické exegeze a necháváme se textem volně inspirovat v jiné rovině, než jej zřejmě vnímal původní pisatel i adresáti.): Bůh nám ve skutečnosti nedal pro celý život jeden peníz, On se vydal člověku cele, a vydává se každému z nás znovu úplně cele, tak jako bychom byli jediní na světě. Svaty Augustin, František z Assissi nebo Terezie z Lisieux nedostali při křtu více Ducha svatého než kdokoli jiný, protože Duch svatý se nedává 'na příděl' (srv. Jn 3,34). Nebyli naroubováni v jiného Krista než my všichni a nebyli adoptováni lepším Otcem nebeským než kdokoliv z křesťanů za uplynulé dva tisíce let. Bůh se dává každému cele, On ani jinak nemůže, protože JE láska. A my jsme povoláni k plnosti života s Ním, ne k živoření, ne k minimalistickému přežívání na hranici dovoleného...

Ale tady nastává moment, kdy odpověď člověka na Boží dar může být skandální. Místo aby roztrhnul své srdce a dal lásku za lásku (třeba ne hned tu dokonalou, jenom jako Petr), člověk začne kalkulovat v kategoriích zákona: co musí a co nesmí, co si ještě může dovolit, aby si to nahoře moc nerozházel.aby to vyšlo aspoň na ten očistec. Jak to lapidárně vyjádřil jeden pan farář poté, kdy si na jakémsi pohřbu náhle uvědomil, že by bylo více na místě truchlit nad pozůstalými než na nebožkou: "Oni nic proti Pánubohu nemají, ale pro Něho už vůbec nic!"

Víme z mezilidských vztahů, že mezi formální korektností a plným životem lásky je značný prostor, svěřený velkorysosti a tvořivosti zúčastněnych. Například něčí manžel může nosit domů celou výplatu, nekřičet na manželku, nebít ji, nešlapat po kobercích v botách, zavírat po sobě dvířka od skříněk a ještě k tomu pravidelně bez říkání vynášet koš., a přitom nemilovat svou ženu, a třeba na ni celé dny nepromluvit! A natož udělat pro ni něco navíc, a natož darovat se cele, obětovat se pro ni, jako se obětoval Kristus, jak tomu muže učí svatý Pavel (srv. Ef 5,25).

A takto je bohužel možné žít ve vztahu s Bohem: formálně korektně, ale bez lásky, bez iniciativy, s chladnou a dobře zdůvodněnou vypočítavostí (nejsem přece fanatik!), přesně jako ten chlapík s jednou hřivnou. Jenže pokud člověk se svou láskou troškaří, neotevře se a nebude moci pojmout Boží lásku, která se mu dává. "Kdo skoupě rozsívá, skoupě bude sklízet," říká Písmo (2 K 9,6). "Skutečně jen velmi málo lidí chápe, co by jim Bůh prokázal, kdyby se mu zcela odevzdali," prohlásil kdysi svatý Ignác z Loyoly (Jiskry sv. Ignáce, s. 123.)

Kdybychom jen pochopili Boží matematiku! Za jeden náš krůček směrem k němu Bůh udělá tisíc (a k tomu vždycky začíná první). Z pěti chlebů a dvou rybiček, které si neschováme za zády pro sebe, ale odevzdáme do jeho rukou, vyšetříme potravu pro celý zástup a ještě dvanáct košů navíc. Za dvanáct nanošených kádí s vodou na jeho slovo - dvanáct kádí prvotřídního vína! Kdo má, tomu bude dáno a přidáno. Proto by bylo takovým nevkusem tuto hřivnu zakopat - nejedná se o nic menšího než 'zakopat ' vztah s Ním, který je náš Život a naše Vzkříšení!

 

"Bůh učinil naději.

On začal.

On měl naději, že poslední z hříšníků,

že nejbídnější z hříšníků bude alespoň trochu pracovat na svém spasení,

trošinku, možná také tak bídně.

Že se jím bude trochu zaobírat.

(...)

Bůh nám svěřil svého Syna, ach běda, běda...

Bůh nám svěřil naše spasení, starost o naše spasení.

Nechal na nás záviset jak svého Syna, tak naše spasení, a tak i svou naději;

A my bychom nevložili svou naději v Něho!"

(CH. PéGUY)