Hledající

3.11.2010

Toto je příběh hledajícího muže. Hledající je někdo, kdo hledá. Není to nutně ten, kdo nachází. Ani to není někdo, kdo ví, co hledá. Je to jednoduše člověk, pro něhož je život hledáním.

Jeden hledající pocítil, že by se měl vydat do města Kammir. Naučil se věnovat pozornost podobným pocitům pocházejícím z neznámého místa jeho samého, a proto všeho nechal a odešel. Po dvou dnech chůze po zaprášených cestách spatřil v dálce město Kammir. Před vstupem do města si všiml kopce po pravé straně stezky. Byl nádherně zelený a zdobilo ho mnoho stromů, ptáků a vzácných květin. Ze všech stran jej obklopoval plot z leštěného dřeva… Ke vstupu jej lákala bronzová dvířka. Náhle pocítil, že zapomněl na město a podlehl pokušení na chvíli si zde odpočinout.

Hledající vešel dvířky a pomalu začal procházet mezi bílými kameny jakoby náhodně rozesetými mezi stromy. Bloudil zrakem po krajině, a jelikož jeho oči byly oči hledajícího, objevil na jednom kameni nápis: Abedul Tare žil 8 let, 6 měsíců, 2 týdny a 3 dny. Trochu se otřásl, když si uvědomil, že to nebyl obyčejný kámen. Byl to náhrobní kámen. Přišlo mu líto, že dítě tak nízkého věku bylo na tomto místě pohřbeno. Rozhlédl se a uviděl, že i do vedlejšího kamene je vytesán nápis: Llamar Kalib žil 5 let, 8 měsíců a 3 týdny. Hledající byl hluboce dojat. To krásné místo je hřbitov a každý kámen je náhrobní deska. Nápisy na všech kamenech byly podobné; uvádělo se na nich jméno a přesná délka života zemřelého. Nejvíce však na něj zapůsobilo zjištění, že věk nejdéle žijícího dítěte stěží přesáhl jedenáct let. Přemohla jej strašná bolest a rozplakal se. Kolem procházel strážce hřbitova a muže chvíli v tichosti pozoroval. Potom k němu přistoupil a zeptal se, zda oplakává člena rodiny.

„Ne, nepláču pro nikoho z rodiny,“ odpověděl hledající. „Co se s tímto lidem děje? Co se odehrává v tomto strašném městě? Proč je tady pohřbeno tolik mrtvých dětí? Jaké hrozné prokletí zotročuje tento lid? Co je přinutilo postavit dětský hřbitov?“

Stařec se usmál a řekl:

„Můžete se uklidnit, o žádné prokletí nejde. Dodržujeme starodávný zvyk. Když mladý člověk dosáhne 15 let, dostane od rodičů knížku podobnou té, co mám zavěšenou na krku; a je naším zvykem, že pokaždé, když od této chvíle prožijeme něco silného, zapíšeme to do knížky. Na levou stranu zaznamenáme, co se stalo, a na pravou stranu délku tohoto prožitku. Seznámil jste se s dívkou a zamiloval se do ní? Jak dlouho trvala tato velká vášeň a radost z poznání? Týden? Dva týdny? Tři a půl týdne? A potom… jak dlouho trvalo nadšení z prvního polibku? Minutu a půl? Dva dny? Týden? …A první objetí a narození dítěte? ...A svatba přátel? ...A vysněná cesta? ...A setkání s bratrem, který se vrátil ze vzdálené země? ...Jak dlouho jste se z těch situací těšil? ...Hodiny? Dny? ...A tak do knížky zapisujeme každý okamžik. Když někdo zemře, je naším zvykem knížku otevřít, sečíst dobu všech radostných okamžiků a čas vyrýt na náhrobní kámen. Neboť to je pro nás jediný pravdivě prožitý čas.“

– Kéž bych si i já více uvědomoval, co znamená intenzivně žít…
– Kdybych měl knížku na zaznamenávání intenzity života, zapsal bych do ní především…
– Skutečně stojí za to intenzivně žít, což mě vede k myšlenkám…

kniha: Další příběhy pro uzdravení duše
autor: José Carlos Bermejo
vydalo: Karmelitánské nakladatelství
Titulek a redakční úpravy: redakce webu kna.cz
-101571-

Sekce: čtenářský koutek | Tisk | Poslat článek známému