Humor v koncentračním táboře

16.8.2022

Pro nezasvěcené lidi je dosti překvapivé, že v koncentračním táboře existovalo něco takového jako humor. Sice spíše jen v náznacích a jen na několik vteřin nebo minut, ale existoval. Také humor je totiž zbraní duše v boji o přežití. O mimořádně pozitivní roli humoru v lidském životě se ví. Humor dovede vytvořit odstup a postavit člověka nad situaci, třebas jen na pár vteřin.

Jednoho přítele a kolegu, který vedle mě pracoval několik týdnů na staveništi v Osvětimi, jsem co se týče humoru přímo drezíroval: jednou jsem mu navrhl, že si dáme navzájem závazek, že každý den vymyslíme nějaký veselý příběh. Třeba něco, co by se mohlo přihodit po osvobození a našem návratu. Často i ostatní kamarádi vymýšleli mnohé legrácky zaměřené na budoucnost.

Je-li vůle k humoru coby pokus vidět věci v jakési komické perspektivě jakýmsi trikem, pak to ale je trik, který spadá do kategorie umění života. Že něco takového je možné i v koncentračním táboře, je dáno tím, že život v lágru je plný kontrastů, a předpokladem těchto kontrastních účinků je jistá relativita všeho utrpení. Obrazně se dá říci, že lidské utrpení se podobá plynnému skupenství: určité množství plynu napumpované do nějakého dutého prostoru, lhostejno zda velkého nebo malého, se v něm vždy rovnoměrně rozloží a zcela jej vyplní. Právě tak vyplní utrpení lidskou duši, vědomí člověka, lhostejno, zda jde o utrpení velké či malé. Z toho vyplývá, že právě „velikost“ lidského utrpení je cosi naprosto relativního, a z toho dále vyplývá, že i něco samo o sobě nepatrného může způsobit mimořádně velikou radost.

Jak jen to bylo například tenkrát, když nás vezli z Osvětimi do Bavorska, do filiálky tábora v Dachau? Panovala všeobecná obava, že se jede do Mauthausenu. Stále napjatěji jsme sledovali, jak se vlak blíží k onomu mostu přes Dunaj, přes nějž se podle dlouholetých zkušeností starých mazáků mělo jet do Mauthausenu, jakmile vlak odbočí z hlavní trati. Kdo nic analogického neprožil, ten nikdy nepochopí, proč jsme radostí doslova tančili, když jsme zpozorovali, že transport jede „jen“ do Dachau.

A jak bylo po příjezdu do filiálky tábora v Dachau? Po jízdě, která trvala dva dny a dvě noci, při níž si, jak jsme si už řekli, zdaleka ne všichni v malém vězeňském vagonu mohli sednout na zem? Většina musela tu dlouhou cestu absolvovat vestoje a jen málokteří si mohli v měnících se turnusech sednout na trochu slámy prosáklé lidskou močí. A tak jsme při příjezdu byli určitě více než unavení. První důležitá informace starších obyvatel tohoto poměrně malého lágru (nejvyšší počet vězňů tu byl dva tisíce pět set) zněla, že tu nejsou žádná „kamna“, tj. že tady není krematorium ani nejsou plynové komory. A to znamenalo, že nikdo nešel do plynu rovnou, ale až poté, co byl sestaven takzvaný transport nemocných do Osvětimi. V tom směru nám tedy už nehrozilo bezprostřední nebezpečí. Jak dobrou náladu nám udělalo to radostné překvapení, že se nám splnilo, co nám přál blokový staršina v Osvětimi: abychom se co nejrychleji dostali do lágru, kde není (jako v Osvětimi) „komín“.

Ano, tato veselá nálada nás nutila smát se a dělat vtipy navzdory všemu, co jsme museli v následujících hodinách prodělat: při opakovaném počítání členů našeho transportu stále jeden chyběl. Museli jsme v dešti a studeném větru stát na apelplacu tak dlouho, až se ten jeden muž našel. Našli ho nakonec v jednom baráku, jak tam zcela vyčerpán tvrdě spí.

Nato se zdlouhavý sčítací apel změnil v trestný apel. Museli jsme po všech útrapách té dlouhé a obtížné jízdy stát promočení a promrzlí celou noc na apelplacu. Přesto jsme byli všichni naplněni nejhlubší radostí. Vždyť v tomhle lágru nebyl komín a Osvětim byla daleko…

Z knížky

Psycholog prožívá koncentrační tábor

A přesto říci životu ano
Viktor Emil Frankl