15.10.2009
Autor Duchovních cvičení a zakladatel jezuitů svatý Ignác z Loyoly putoval do Svaté země roku 1523, tedy nedlouho po své konverzi.Po prohrané bitvě proti Francouzům u Pamplony ležel s poraněnou nohou doma a měl u sebe ke čtení dvě zbožné knihy:
Flos sanctorum a Vita Christi. Při jejich četbě toužil střídavě po velké rytířské kariéře a po krásné ženě, kterou miloval, a potom zase po následování slavných činů světců a po radikálním následování Krista. Po dlouhém zápasu a vroucné modlitbě nejprve v Loyole a potom v jeskyni v Manrese v něm zvítězila cesta svatosti. Tehdy v něm uzrála myšlenka vypravit se do Jeruzaléma a při návštěvě posvátných míst „pomáhat duším“.
Putující jako žebrák po svatých místech snadno budil pozornost. Správci Svaté země – františkáni – mu dali jasně na srozuměnou, že by se měl vrátit do Evropy. Když se zdráhal, představený kustodie mu přikázal opustit Palestinu pod hrozbou exkomunikace. Poutník, jak Ignác sám sebe nazývá ve svých vzpomínkách, se s tím smířil. Ale než odcestoval, „zatoužil zajít si před odjezdem ještě jednou na horu Olivovou, když to není vůle Boží, aby zůstal na těch svatých místech. Na Olivové hoře je kámen, z něhož Pán Ježíš vystoupil na nebesa; dodnes jsou na něm vidět vtištěné šlépěje. A to chtěl Ignác ještě jednou spatřit. Takže aniž cokoliv řekl nebo si vzal průvodce (protože bez doprovodu tureckého průvodce tady hrozí lidem veliké nebezpečí), odtrhl se nepozorovaně od ostatních a šel sám na Olivovou horu. Ale stráže ho nechtěly vpustit. Dal jim tedy nožík z psacích potřeb, které měl u sebe. Když se s velikou útěchou pomodlil, zatoužil zajít si ještě do Betfage; tady si pak zase vzpomněl, že se na Olivové hoře dobře nepodíval, na které straně je otisk pravé nebo levé nohy. Vrátil se tam tedy znovu a tuším, že tentokrát dal strážím nůžky, aby ho nechaly vstoupit. Jakmile v klášteře zjistili, že Ignác odešel jen tak bez průvodce, začali ho řeholníci velice horlivě hledat“ (Poutník, 47-48). Okamžitě vyslali pro Ignáce stráž. Když ho strážce našel, velice se rozhněval a hrozil Ignácovi velikou holí, jako by ho chtěl ztlouci. Přistoupil k němu a chopil ho pevně za rameno. Ignác nekladl odpor, ale pokorně připustil dát se strážcem vést. Když byl takto veden, dostalo se mu od Ježíše nesmírné útěchy: zdálo se mu, že nad sebou vidí Krista. „To neustávalo a pociťoval přitom velkou útěchu – a tak došel až do kláštera“ (Poutník, 48).
Po letech doporučil exercitatnům konajícím Duchovní cvičení následující modlitbu: „Věčný Pane všech věcí, nabízím se ti ... přeji si a toužím po tom ... napodobovat tě ve snášení veškerých urážek, veškeré potupy a stejně tak chudoby ..., jestliže mě tvá nejsvětější Velebnost chce vyvolit a přijmout k takovému životu a stavu“ (DC 98).
Autor: Jozef Augustyn | Sekce: čtenářský koutek | Tisk | Poslat článek známému
.jpeg "Náhled")
