Jak jsem vyrůstal se svou vírou na komunistické Kubě

17.12.2017

Byly to tehdy těžké časy pro víru v Boha, ale moje sestry a já jsme žili daleko od neštěstí. Můj domov byl domovem víry, a jak plynul náš život mezi domovem, kostelem a příbuznými, necítili jsme zpočátku žádné závany nepokojů. Po mnoha letech jsme se dozvěděli, že když jsme my děti byly malé, rozhodli se naši rodiče neemigrovat, zůstat na Kubě a chránit víru v pronásledované katolické církvi.

Byly to tehdy těžké časy pro víru v Boha,
ale my jsme žili daleko od neštěstí

Narodil jsem se v květnu roku 1967, v oné nejasné směsici slunce, naděje a utrpení, která charakterizuje Kubu. V té euforické době plné revolučních změn, které nastartoval Fidel Castro roku 1959, jsem vyrůstal v rušné vesničce Florida.

Moje první vzpomínky jsou nedílně spojeny s velkým a chladným dřevěným domem, se dvorem, kde jsem pobíhal, a s obrovskými stromy u vstupu, který přímo sousedil se železnicí. Byl jsem mladší ze dvou bratrů, narozený mezi dvěma sestrami. Jako všechny děti jsme si dělali hřiště, kde se dalo. Protější stromy byly ve čtvrti ideálním místem a jediným problémem byli dospělí, kteří jako naschvál vůbec nechápali, že když Tarzan mohl podnikat kde co, můžeme i my. Běhat, lézt nahoru a dolů, schovávat se, prohánět kočky, chytat včely do plechovky… to byl panečku život!

Modlili jsme se za kocoura,
aby nám neumřel

Když nastala noc, před spaním si k nám do postele lehla i matka, abychom si ještě trochu hráli nebo povídali pohádky. A ona začala pokládat hloupé a obtížné otázky: „A kdopak je vlastně tatínek Bůh? A proč chodíme do kostela? Proč je třeba se modlit? Proč, proč proč?“ Pro nás to byla hra. Pro ni trénink, zdlouhavá práce, která přinášela odpovědi.

Po těchto otázkách jsme se modlívali. Ten, kdo byl první na řadě, obvykle začal otčenášem nebo zdrávasem; to bylo jednoduché. Matka nás nikdy nepřerušovala, ale vždy pak řekla: „Dobře a teď si pojďme modlitby vymýšlet.“ A tak jsme museli improvizovat. Jen tři modlitby byly stále tytéž: „Za babičku, protože je moc hodná, za hračky, aby nám nechyběly, a za kocoura, aby nám neumřel.“ (Což se ale nakonec stalo.)

Mí rodiče byli jedno tělo a jedna duše a mezi jejich nejsilnější pouta patřila víra v Boha. Po mnoha letech jsme se dozvěděli, že když jsme my děti byly malé, rozhodli se neemigrovat, zůstat na Kubě a chránit víru v pronásledované katolické církvi. S vědomím zodpovědnosti vůči svému povolání neznali hranice, které by limitovaly jejich pomoc církvi, ať už šlo o vynaložený čas nebo službu, kterou bylo třeba udělat.

Byli jsme na černé listině

Kuba se v roce 1959 prohlásila za sekulární stát. Nikoho ani nenapadlo nosit tehdy nějaký náboženský symbol či mluvit o náboženství na veřejnosti nebo v práci. Sebemenší poznámka související s náboženstvím či vírou se mohla stát záminkou pro obvinění. Kromě toho byly i případy jistých spolupracovníků, kteří se „zajímali“ o křesťanskou víru, ale ve skutečnosti jen hledali záminku, aby mohli vyhazovat za domnělé přistižení. Bylo to období nedůvěry, strachu a nejistoty. Velmi často se říkalo: „Nikdy nevíš, s kým vlastně mluvíš.“ Členové státní bezpečnosti byly mnohdy součástí širší rodiny, aniž by o jejich příslušnosti někdo věděl.

Atmosféra byla nepřátelská vůči církvi. Každý kostel měl v té době u vchodu zástěnu, aby nebylo vidět, kdo je vevnitř. Nejednou jsem byl svědkem toho, jak na onu zástěnu zpoza rohu přilétají rajčata, vejce nebo kameny. Já a moje sestry jsme si brzy začali všímat, že svět je víc než náš dům, kostel a naše stromy, a byl to hrozivý svět. Jakmile jsme začali chodit do školy, dostali jsme nálepku „věřící“. Nikdy nám neříkali „křesťani“, protože to by bylo příliš důstojné. „Věřící“ označovalo člověka podezřelého, podřadného i hloupého, který ještě ve dvacátém století věří na „ty věci“. Byli jsme na černé listině.

Neměli jsme jinou šanci než se naučit bojovat.

***

Z knížky:

Já, Bůh a Fidel
Knězem na komunistické Kubě

Alberto Reyes Pías

Temperamentní Alberto vydává svědectví o své poněkud klikaté cestě ke kněžství. Vyrůstal na Kubě, v krásné věřící rodině, ale v nepříliš krásném režimu Fidela Castra. Přesto se dostal na medicínu, měl známost a otevírala se před ním slibná budoucnost… Vyprávění je svěží, místy až humorné, a přitom nepostrádá hloubku – mezi řádky osobního příběhu mnohokrát zasvítí vyzrálá duchovní moudrost.

Sekce: čtenářský koutek | Tisk | Poslat článek známému