Jak malá rybka hledala oceán

10.10.2023

Rád vyprávím příběh o rybičce, která plavala v obrovském oceánu. Jednou se setkala s velrybou, a ta se jí zeptala: „Kam pořád tolik spěcháš? Zastav se na chvíli!“ Ale rybka odpověděla: „Nemám čas.“ „A proč? Co tě tolik zaměstnává?“ chtěla vědět velryba. „Hledám oceán,“ zněla odpověď. „Ty hledáš oceán? Vždyť v něm přece žiješ!“ zvolala velryba. Ale rybička bez rozmyslu odsekla: „To není pravda!“ A tak rybička hledala a hledala oceán, až nakonec zahynula, aniž se dověděla, že v něm prožila celý život.

S námi to často bývá podobné. Také my neustále hledáme Boha. Přitom by stačilo otevřít oči a viděli bychom, že je s námi. Jsme zvyklí si stěžovat: „Bůh mě opustil v tom nejhorším trápení!“ Otevřeme oči, a uvidíme, že to není pravda. Ježíš je u nás, jde a trpí spolu s námi. To jenom my ho nevidíme, protože nejsme dost otevření, abychom si ho dokázali všimnout. To jenom naše oči jsou zastřené a my ho nedokážeme vidět. Naplňuje nás hněv, strach a psychické bloky. Nejsme s to vidět ho a zakusit, protože se orientujeme pouze na svou bolest či chorobu. A on jde přitom po celou dobu s námi, je nám stejně blízko, jako když šel po boku emauzských učedníků. Zakusit Boha v životě je nesmírně důležité. Ježíš se naštěstí pokaždé ujímá iniciativy a jako první se vydává za námi, když nás zmáhají problémy. Vždyť ani emauzští učedníci ho nevolali, to on sám se k nim přidal a zapojil se do jejich rozhovoru.

„Přiblížil se k nim sám Ježíš a připojil se k nim“ (Lk 24, 15). Ježíš nám jde vždycky po boku, nikdy se od nás nevzdaluje. To pouze my se můžeme od něho vzdálit, on od nás nikdy neodchází. Vždy je s námi bez ohledu na to, zda jsme svatí nebo hříšní, zda máme pevnou víru nebo jsme podlehli pochybnostem. Ježíš nehledí na naši víru, ale na naši identitu. A tou je Boží dětství. Chce-li matka slovy vyjádřit svůj vztah k synovi, neřekne: „Láďa je narkoman“, „Láďa je alkoholik“ nebo „Láďa je člen parlamentu“. Ať by syn byl jakýkoli, matka vždycky řekne: „Láďa je můj syn.“ Právě tak se na nás dívá i Ježíš jdoucí s námi. Jsme-li na cestě učednictví, pak je to především Ježíš, kdo jde s námi, ne v první řadě my s ním. Jako jeho učedníci se otvíráme tomu, co od nás žádá, a snažíme se držet s ním krok. Přesněji řečeno, snažíme se jít těsně po jeho boku.

Z knihy: