Jak si mám udržet víru v milujícího Boha tváří v tvář zlu?

31.10.2018

Máma začala pochodovat po místnosti. Měla vztek. Chovala se jako lvice, když zjistí, že jedno z jejích mláďat bylo ponecháno napospas smrti, a ona teď musí přijít na to, kdo za to může.
Jak tak rázovala po místnosti, začala nahlas klást otázky:
„Jak to mohl Bůh Tracey udělat?“
„Jak nám to Bůh mohl udělat?“
„Co ještě po mně v tomhle životě Bůh chce? Po tom všem?“
A pak položila tu nejnepříjemnější otázku ze všech: „A kde k čertu Bůh vůbec je?“

***

Tato kniha vychází ze zkušenosti mého vlastního zápasu s rodinnou tragédií, která mě přinutila, abych se vyrovnal se zásadní otázkou: Jak si mám udržet víru v milujícího Boha tváří v tvář zlu?

Bylo to brzy ráno, zrovna v den mých 25. narozenin. Představený jezuitského domu, kde jsem bydlel, mě vytáhl z postele s tím, že mám na telefonu mámu. Jakmile jsem uslyšel mámin hlas, bylo mi jasné, že tohle není telefonát k narozeninám. „Tvoje sestra měla autonehodu. Musím se okamžitě dostat do Darwinu a doufám, že budeš moci jet se mnou.“

Moje sestra Tracey dokončila zdravotní školu a už za několik měsíců pracovala jako zdravotní sestra v Kalkatě, v domě pro umírající Kalighat Home. /…/ Po osmnácti měsících jí indická vláda odmítla prodloužit vízum, protože byla dobrovolnice. Vrátila se tedy do Austrálie a našla si práci pro „Sisters of Our Lady of Sacred Heart“, (sestry Mariina srdce) jež vedly zdravotnické centrum pro australské domorodce ve městě Wadeye. Má sestra byla mladá, plná života a velice schopná. Ve městě to žilo a ona se do tamního dění zapojovala se stejnou vervou jako v Indii.

Den před mými narozeninami měla Tracey vystřídat místní zdravotní sestru v jiném zapadlém městečku. Městečko se nacházelo asi hodinu cesty na jih od Darwinu, hlavního města australského Severního teritoria. Co se stalo dál, to už je příběh Tracey, takže ho nechám vyprávět ji, jak ho popsala ve své knize The Full Catastrophe.

„… Moje práce v Adelaide River se chýlila ke konci a já jsem jela na víkend do Port Keats. S sebou jsem vezla manželku údržbáře, a jejich tři děti, protože její auto si s prašnými silnicemi neumělo poradit. Když jsme vyjeli z města, náš motor zakašlal a vypověděl službu. Naštěstí brzy poté, co auto zastavilo, jela kolem dvě další vozidla a řidiči nám nabídli, že nás odtáhnou do města.
Zahákli nás na lano a byli jsme připraveni vyjet, ale než jsem si vůbec uvědomila, co se děje, najednou vidím sama sebe, jak jedu přes tažné lano a moje auto klouže směrem doleva. Popadnu volant, abych zmírnila náraz do malého stromu, který se přede mnou náhle rýsuje. Další věc, na kterou si vzpomínám, je, že se celé auto převrací, a já nevím, jestli jsem nahoře, nebo dole. Nemůžu hnout ani jediným svalem a mám pocit, jako by celá střecha auta tlačila dolů na mou hlavu. Pusa a mozek mi ještě fungují, a jakmile jsem se ujistila, že děti jsou v pořádku a Margaret není vážně zraněná, pocítím obrovskou úlevu. Naši ‘dobří samaritáni’ prožívají hroznou úzkost – jeden z nich se nakloní dolů ke mně a říká mi, že pojedou do Adelaide River a přivezou zdravotní sestru. „Já jsem ta z*****á sestra!“ odpovídám, a dávám mu instrukce, jak má najít dům, kam se právě vrátila sestra konající tam pravidelnou službu.

O mnoho hodin později, po příjezdu policie, sanitky a zdravotní sestry jsem vysvobozena z mého kovového sevření. Necítím nic jiného než naprosto příšernou bolest v krční páteři. Položili mě na zem, zafixovali mi krk a pak mě přenesli na nosítka do sanitky. Jediný pohled na ustarané tváře lidí kolem mě stačil, aby mi srdce spadlo do kalhot. Po celou dobu toho martyria jsem byla při vědomí a můj mozek ví, že od ramen dolů nic necítím, ale zbytek mého těla se té informaci brání.

Cesta do Darwinu je mučivě pomalá, protože posádka záchranky co dvacet minut zastavuje, aby zkontrolovala mé vitální funkce. Vyhrožuju jim smrtí, jestli ještě jen jedinkrát zastaví, protože bolest v krční páteři je při každém zastavování a rozjíždění nesnesitelná. Další věc, která mi dělá starosti, je bodavá bolest v týle a velice reálný pocit, že mě ve vlasech kousají mravenci. Chvíli mi trvá, než přesvědčím záchranářku v sanitce, že nemám zraněnou hlavu a že to, na co si stěžuju, je skutečné. Aby mi zavřela pusu, začne mi prsty probírat vlasy, kde, k jejímu velkému překvapení, objeví několik velkých zelených mravenců. Důvodem bolesti v týle se ukáže být kousek ostré větvičky. Spěcháme do Darwinu bez dalších zvláštních událostí a já ležím na zádech na nosítkách doufajíc, že to celé je jen nějaká hrozná noční můra.
Poprosila jsem záchranáře, aby kontaktoval jednu mou kamarádku v Darwinu, jíž jsem svěřila úkol zavolat mé matce a oznámit jí, co se stalo.“
*
Jill zavolala mé matce někdy kolem půl druhé v noci, aby jí oznámila, že Tracey měla nehodu. A i když rozsah jejích zranění není dosud znám, bylo by záhodno, aby matka přijela. Další kousek příběhu patří mojí mámě. Maminka ovdověla, když jí bylo 32 let. Můj otec zemřel na infarkt ve 36 letech a matka tehdy musela sama živit tři děti – mého bratra Petra, kterému bylo sedm let, mou sestru, které bylo pět, a mě, kterému byly dva roky. Máma se rozhodla se, že než aby mě a Petra budila, raději nám dopřeje, abychom se pořádně vyspali, protože stejně až do rozednění nemůže nikdo z nás nic dělat. Nikomu nezavolala. Seděla sama doma, pila jedno kafe za druhým a až do rozbřesku kouřila cigarety.

V devět ráno jsem už s mámou seděl v letadle do Darwinu. Jestli vás někdy v životě zasáhla nějaká tragédie, pak budete schopni pochopit onen stav popírání, do kterého jsme se oba dostali – cestou letadlem nám všechno připadalo hrozně legrační. Oba jsme se smáli při představě, že až přijedeme, najdeme Tracey sedící na posteli, jak baští steak a pije pivo a směje se nám, že z toho děláme takové melodrama. Ovšem takový šťastný konec se nekonal.

Po přistání bylo na letišti tolik řeholnic v závojích a hábitech, že to vypadalo, jako by příštím letadlem měl přiletět papež. „Až tam dorazíme, doktoři vám všechno řeknou.“ Zavedli nás do místnosti, kde ležela Tracey. Měla na sobě prostěradlo natažené až po bradu. Její ruce byly připoutány k dlahám po stranách postele a do její lebky byly zanořeny dva ohromné bodce se závažími vzadu za postelí, které jí udržovaly hlavu ve správné poloze. Od té doby jsem se už nikdy nemohl podívat na krucifix tak jako dřív.

Moje matka se začala zajímat o čistě lékařské informace a ptala se Tracey, čím může hýbat. Po tvářích mé sestry tiše skanuly dvě velké slzy a řekla jen: „Jsem podělanej kvadruplegik, ((Kvadruplegie je úplné nebo částečné ochrnutí všech čtyř končetin a trupu, způsobené poškozením míchy v dolní krční oblasti.)) mami. Pohnula jsem si pátým krčním obratlem a zlomila si šestej a sedmej. Je to tak zlý, že horší to už být nemůže.“

Dvě obvyklé reakce na šok jsou útok a útěk. My jsme si vybrali to druhé. Tracey říká, že ani neví, jestli to byla máma nebo já, kdo vyhrál závod o to být venku ze dveří jako první. Sestra, která měla na starosti duchovní péči o nemocné, nás posadila do místnosti, kde jsme mohli být sami. Seděl jsem u stolu a poprvé v životě jsem nebyl schopen slova. Máma začala pochodovat po místnosti. Měla vztek. Chovala se jako lvice, když zjistí, že jedno z jejích mláďat bylo ponecháno napospas smrti, a ona teď musí přijít na to, kdo za to může.

Jak tak rázovala po místnosti, začala nahlas klást otázky:
„Jak to mohl Bůh Tracey udělat?“
„Jak nám to Bůh mohl udělat?“
„Co ještě po mně v tomhle životě Bůh chce? Po tom všem?“
A pak položila tu nejnepříjemnější otázku ze všech: „A kde k čertu Bůh vůbec je?“

***

Z knihy:

Kde je k čertu Bůh?

Richard Leonard

Věta "Kde je k čertu Bůh?" je výkřikem, protože mlčet nebo dusit svůj hněv někdy není možné. Autor tuto útlou a velmi autentickou knížku napsal poté, co jeho sestra zůstala po autonehodě na 90 % těla ochrnutá. Proč Bůh dopouští utrpení? A jaký má k němu vztah? Otázku, kterou si kladl už Jób ve Starém zákoně, nevyřešíme spekulací. Richard Leonard věří a došel k tomu, že Bohu naše utrpení lhostejné není. Nemusíme si vybírat mezi Bohem lásky a Bohem, který nám dělá kruté věci. Podobně jako Ježíš, který pláče u hrobu svého nejlepšího přítele Lazara v 11. kapitole Janova evangelia, nestojí Bůh mimo naši bolest, ale doprovází nás v ní, drží nás v náruči a sdílí náš zármutek i bolest.

Sekce: čtenářský koutek | Tisk | Poslat článek známému