Jan Křtitel měl svůj život – život plný očekávání
22.6.2012
Janovi rodiče byli staří, velmi staří. Když byl ještě dítě, často ho lidé poslali: „Řekni dědovi...“ A když jim odpovídal: „Kněz Zachariáš je můj otec, a ne děda,“ slýchal urážlivý smích, který v něm vzbuzoval hněv. Posměch si z něj tropili také jeho vrstevníci ve škole, kde se opakováním učil verše svatých knih. Zmlkli, jen když je k tomu přiměl ranami.
Rodiče byli nejen staří – byli také jiní než otcové a matky jeho spolužáků. Otce už nezvali ke službě v chrámu. Zdržoval se doma. Život obou rodičů byl jedinou neustálou modlitbou. Nezůstávali u odříkávání předepsaných modliteb: kadiš, šemá, barek. Zachariáš také skládal modlitby na každou příležitost dne; ať se dělo cokoli, znamenalo to účast člověka na díle Stvořitele. Každá činnost měla sloužit Nejvyššímu.
Oba si byli vědomi toho, že se jim dostalo velké milosti. Všechno okolo jim připomínalo jejich dávný smutek proměněný v ohromnou radost. Žití se za to muselo stát děkovnou písní.
Jan měl ale svůj život – život plný očekávání. Kdysi – jako by to bylo v dávném snu – ho ozářilo oslepující světlo. Jako by exploze jasu zasáhla celou jeho bytost nebo jako by ho hrom udeřil přímo do srdce. Cosi, co tížilo, v tom ohni shořelo; on však nevěděl, proč se tak stalo. Nevěděl také, kdy ten oslepující úder světla nastal. Pátral v paměti do nejvzdálenějších let dětství, ale nedokázal tu událost nalézt. A přece, třebaže se to mohlo zdát jako sen, byl si jistý, že to sen nebyl. Kdysi se to skutečně stalo.
Možná by mu tuto vzpomínku uměli objasnit rodiče. Ale oni mlčeli a Jan se jich na ni nikdy přímo nezeptal. Kromě velké lásky, kterou k nim cítil, se mezi nimi tyčila jakoby nepřekročitelná zeď. Byla tajemství, která nechtěli, možná nemohli a možná ani neuměli vyslovit. Dávné události v nich přehlušila radost. Ale ta radost je od něj vzdalovala. Připadala mu navíc jaksi dětinská. Pozdní syn starých rodičů se cítil zralejší než oni. Oni končili svůj životní běh bezstarostně. On vstupoval do života s něčím, do čehož, jak cítil, musí rychle dozrát. Čekala ho neznámá cesta, na níž měl být sám sobě průvodcem.
Od onoho jasného blesku v něm přebývala ohromná, nepochopitelná síla. Obvykle dřímala utajená, nepostižitelná, ani se nedala přivolat. Ale přicházely chvíle, kdy procitla. Svou mocnou silou ho téměř drtila. Unášela ho jako obrovský pták do prostoru, ukazujíc ohromující horizonty. A náhle – znovu mizela, ukryla se. Nechávala ho spadnout na zem.
Byly to chvíle strašného rozporu mezi nadlidskými výzvami a pocitem, že jim nebude schopen dostát. To utrpení se nedalo s ničím srovnat. A přece by se za nic na světě nezřekl toho, co ho vynášelo nad obyčejný život.
Prožívali něco podobného i ostatní? Na zažloutlých svitcích Písma nacházel povzdechy, nářky, výkřiky bolesti. Sledoval Eliášův útěk a slyšel jeho volání: „Vezmi mi život! Nejsem lepší než ti, kdo byli přede mnou.“ Izaiáš se vzpíral a křičel: „Běda mi, jsem člověk nečistých úst!“ Jeremiáš se vymlouval: „Podívej, podívej, Pane můj, já přece neumím mluvit…“ Všichni utíkali od hlasu, který jim přikazoval jednat. Schovávali se v útrobách mořského netvora jako Jonáš. Žili v neustálých obavách. Ale ruka Páně je nakonec dostihla i na dně moře. Tehdy se vraceli, prorokovali, předpovídali neštěstí a tresty, pomazávali krále, předpovídali radost – a sami trpěli. Každý z nich dospěl k vrcholu svého vlivu a poté konal…
Byl ještě malý chlapec, když ho otec jednoho dne vzal do Svatého města. Zavedl ho do hlubokého údolí Cedronu. Na jedné straně stále pokračovala práce na zdech chrámu, který se budoval už léta, bylo zde slyšet hlasité údery kladiv. Na druhé straně, ve svahu Olivové hory, ve výklenku vysekaném ve skále, byl starý hrob. Ve spodní části hrobovou jeskyni uzavíraly tesané kameny, výše připomínala řeckou stavbu na čtyřech sloupech.
„Podívej se, synu,“ ukazoval mu Zachariáš. „To je hrob tvého dávného předka. Jmenoval se jako já a byl prorokem Nejvyššího. Žil v době, kdy byl náš národ ve vyhnanství, v perském otroctví. Zachariáš, syn Barachiášův, z kněžského rodu Iddo, předpovídal návrat do vlasti. Jeho proroctví se splnilo. On sám se také mohl spolu s Nehemiášem vrátit. Začal kněžskou službu ve znovuvybudovaném chrámu. Ale potom zahynul… To on předpovídal, že přijde den, kdy svaté město Jeruzalém bude znovu ohroženo, pozná však milost a slitování. Objeví se dva pastýři, hlásal. Jeden bude zlý a tomu bude lhostejné, co hyne. Druhý bude dobrý. Ale budou ho bít a jeho stádo se rozprchne. Nad zabitým budou všichni plakat, jako pláčou rodiče nad smrtí prvorozeného syna…
…Zaposlouchej se, Jene, do slov svého dávného předka. Musíš je znát a dobře jim porozumět. Protože i ty budeš prorokem Nejvyššího. Rodičům, jejichž čas už dávno skončil, se dítě nerodí pro běžnou radost. Byl jsem pohroužen ve smutku, neboť jsem věděl, že odejdu bez potomka a hanba pokryje moje jméno. A tehdy ke mně v chrámu promluvil anděl Páně. Předpověděl, že se narodíš a vstoupí do tebe Eliášova moc a jeho duch. Písmo říká, že tento prorok nezemřel, ale odjel na ohnivém voze. A lidé věří, že se vrátí. Anděl ohlásil, že ty budeš Eliášem. Předejdeš příchod toho, který byl slíben před věky. Ty máš pro něho připravit cestu, máš učit lidi, aby změnili své smýšlení, opustili křivé cesty svého jednání a vkročili na přímou cestu pravdy…“
„Jak se to stane?“ ptal se Jan ohromen otcovými slovy. „Jak se to stane? Jsem obyčejný chlapec…“
„Nejvyšší sám ti ve svůj čas všechno řekne,“ odpověděl Zachariáš. „Já ti víc povědět neumím. Přerosteš ty, kteří tě zrodili. Dokud jsi však v mých rukou, říkám ti: máš čekat. I kdyby ti bylo čekání dlouhé, musíš věrně a trpělivě vytrvat. Nesmíš v tomto čekání polevit. Nesmíš upadnout do zoufalství, jako jsem do něj upadl já. Nemůžeš ztratit naději. Nemůžeš toužit po obyčejném životě. On tě potřebuje. Je strašné, když člověka potřebuje Nejvyšší… Kdybych nedoufal, že tě podepře, bál bych se o tebe, synu… Plakal bych nad tebou, přál bych si, aby ses nikdy nebyl narodil… Ale on tě neopustí. Vytrvej! Zachariáš, syn Barachiášův, dokázal vytrvat. Vrátil se do vlasti, a uviděl. Ty uvidíš něco ještě většího…“
kniha: Hrom udeřil potřetí. Životní příběh Jana Křtitele
autor: Jan Dobraczyński
vydalo: Karmelitánské nakladatelství
Titulek a redakční úpravy: redakce webu kna.cz
-101610-
Sekce: čtenářský koutek | Tisk | Poslat článek známému
aktuality
21.10.2024
Spiritualita připodobnění Bohu v západním křesťanství
Proměna člověka v Kristu
Jaroslav Vokoun