Církev = společenství?

Je církev opravdu společenství, anebo je to jen zbožné přání?

28.5.2022

„Copak jsem já strážcem svého bratra?“ (Gn 4,9).
Skončila sobotní podvečerní mše a já jsem si cestou od kostelních dveří zpět do sakristie povšiml mladé ženy, která osamoceně seděla v lavici. Zdálo se, že je rozrušená. Když jsem se v sakristii převlékl a chtěl jít domů, ještě pořád tam byla. Došel jsem k ní, posadil se vedle a čekal. Po nějaké době zvedla hlavu a začala vyprávět svůj příběh.

Byla to studentka medicíny na jedné z univerzit ležících na území farnosti. Stresovalo ji psaní diplomové práce, přepadala úzkost a nemohla ani pořádně jíst nebo spát. Vypadalo to, že je na prahu emočního nebo fyzického zhroucení. Její rodina žila daleko a ona byla ve městě sama. Hlavou mi letěly úvahy, jak bych jí mohl pomoct. Za půl hodiny už jsem měl být někde jinde, na setkání, které jsem nemohl promeškat. Zavolal jsem proto Karen, mladé farnici, která taky studovala medicínu a žila jen kousek od kostela. Naštěstí byla doma. Rychle jsme dali dohromady plán: cestou na schůzku zavezu zoufalou ženu ke Karen. Už za pár minut pak návštěvnice seděla v houpacím křesle zabalená do deky a s hrnkem čaje v rukou. Na sporáku se vařila večeře a Karen vytáhla harfu, na kterou začala hrát uklidňující melodii.

Nikdy na ten den nezapomenu. Na celém zážitku mě nejvíc zarazil protiklad mezi dvěma reakcemi na člověka v nesnázích. Kolem této ženy, která od pohledu potřebovala pomoc, se vyprázdnil relativně naplněný kostel. Ti, kdo se v něm po mši ještě chvíli zdrželi, museli návštěvnici vidět, nikdo za ní ale nepřišel. Nepíšu to tady jako výčitku, nemyslím si totiž, že by důvodem byl nezájem lidí okolo. Spoustu z nich znám a vím, že jim na druhých záleží. Chovali se ale ve shodě s přístupem, který nám jako církvi brání být smysluplným společenstvím: jednali podle myšlenky „Do toho mi nic není“.

Podobné zkušenosti vyvolávají pochyby, kdykoli své farnosti označíme za „křesťanské společenství“. Křesťanské společenství – skutečně? Copak je opravdu možné skupinu často izolovaných a anonymních jedinců, kteří se na hodinu týdně scházejí pod jednou střechou, popsat jako společenství? Neřekl bych. Skutečné společenství je tam, kde nás lidé znají a mají rádi. Mezi lidmi, za které cítíme odpovědnost a kteří zase cítí odpovědnost za nás. Právě to je jádro toho, co nazýváme křesťanské společenství, řecky koinónia. Když jsem poprvé přišel do farnosti svatého Benedikta, pochopil jsem okamžitě, že otázka skutečného společenství tady bude obrovský problém. Nikdy jsem neměl na starosti tak velikou farnost – velikou přinejmenším na poměry Nového Skotska – kde se každý týden na čtyřech mších vystřídá kolem dvou tisíc lidí. Nevím už, od koho pochází výrok, že čím je člověk větší, tím víc se musí umenšit. V tomhle mají malé farnosti skutečnou výhodu před těmi velikými.

„Copak jsem já strážcem svého bratra?“ (Gn 4,9).

"Obec věřících měla jedno srdce a jednu duši." (Sk 4,32)

Z knihy:

James Mallon

Proměna farnosti