Je kněžský seminář skleník?

2.10.2021

Jsou seminaristé odtrženi od života? Je současná formace ke kněžství dobrá, kde už ztrácí dech? Jak se díváte na formaci kněží do budoucna? Co když bude počet zájemců o tuto službu dále klesat?

Jak se díváte na formaci kněží do budoucna? Co když bude počet zájemců o tuto službu dále klesat?

Výhledem do budoucna se zabýváme a biskupové spolu s představenými seminářů různé eventuality probírají. Zatím chtějí biskupové podržet seminární komunity v obou církevních provinciích. Při současných 15–20 seminaristech v komunitě to jde, jsme prostě jedna trochu větší rodina. Příliš malá komunita by ale nebyla schopna svůj úkol plnit – říkají to i aktuální římské dokumenty o formaci a apelují na spojování příliš malých komunit. Není to ovšem snadné, protože přítomnost semináře má význam pro celou místní církev. Pokud by se biskupové rozhodli oba semináře spojit, znamená to, že v Praze nebo v Olomouci seminář vůbec nebude. A na jedné z teologických fakult téměř zmizí studenti denní teologie. Změnil by se i kontakt bohoslovců s prostředím, ve kterém budou později působit – česká a moravská církevní provincie jsou v mnoha věcech odlišné. Na druhou stranu spojení může přinést i výhody – například se čeští a moravští kněží budou mezi sebou znát mnohem lépe než nyní a jejich odlišnost tak může být i naléhavější inspirací.

A samotná vize přípravy ke kněžství? Co do budoucna?

Leckdo si tím láme hlavu – i v Římě se teď formací intenzivně zabývají. Je dosti prorockým úkolem odhadovat, jak bude kněžská služba vypadat za deset či dvacet let, a jak má tedy vypadat formace – svět se mění před očima a církev hledá cestu dál. Naši bohoslovci přijdou do farností za tři až sedm let. A do dvaceti let už bude kněžská služba záviset primárně na nich, protože my budeme staří nebo na pravdě Boží. Reflexe ohledně budoucnosti kněžské služby už různě probíhá, někde smysluplně, někde naprázdno. Otcům biskupům přísluší ji moderovat, dělat závěry a zadat nám úkoly. My rádi přispíváme svojí zkušeností. Myslím, že se musíme více dívat na Krista: Jak povolával a posílal své učedníky, a jak oni zakládali církevní obce a pečovali o ně. Tam někde je klíč i pro naši budoucnost.

V čem je současná podoba formace dobrá a kde už ztrácí dech?

Doba se sice rychle mění, ale základní lidské věci zas tolik ne. Jsem přesvědčen, že je velmi dobré, aby zájemci o kněžství na čas radikálně vykročili ven ze svého dosavadního života – takové abrahámovské vyjití. Až poznají Hospodina zblízka a Hospodin je promění, vrátí se zpátky. On sám je pošle. Takže seminární komunita je podle mě dobrým nástrojem. Nevzdával bych se ho. Zároveň si nemyslím, že v takové komunitě musí bohoslovci trávit celou dobu formace. Vytržení je nutné, aby se vzdali kontroly nad svým životem a vrhli se Pánu Bohu do náruče – aby pro ně kněžství bylo radikální náplní života, a ne pouze přívěskem k vlastním projektům. Pak musí ale přijít další fáze, kdy se ten proměněný člověk začne odevzdávat konkrétní církvi a učí se v ní sloužit. Můžeme být tvůrčí: lidem v kněžské formaci by dnes asi vyhovovalo více, kdyby se do jednotlivých oblastí jak teologie, tak pastorační průpravy mohli ponořit soustředěně vždy na několik týdnů či měsíců – podobně, jak to vidíme u blokové výuky na vysokých školách, u profesních kurzů či speciálních výcviků. Seminaristé by v druhé polovině formace mohli vyrážet na takové intenzivní studijní a výcvikové stáže do relevantního prostředí – dnešní dobře fungující praxe by mohly být úvodní inspirací. A pak se třeba zase vracet do seminární komunity k reflexi a integraci nových zkušeností a ke ztišení v modlitbě.

Příliš dlouhé uzavření do semináře řada lidí kritizuje. Zdá se jim, že jsou v něm bohoslovci odtržení od života.

To je jeden ze dvou mýtů, které mě rozčilují. Spousta lidí jako mantru bezmyšlenkovitě opakuje, že seminář je skleník a kluci jsou v něm odtrženi od života. V mnoha směrech to dávno není pravda, jak ukazuje doufám i náš rozhovor. Tomuhle mýtu navíc zcela uniká, že být chvíli „jinde“ a hledět do tváře „Jiného“ je dobré a v určité fázi velmi potřebné. Není to fér vůči dnešním seminářům ani vůči skleníkům. Občas jsou potřeba. Bez nich v zimě zelenina nebude.

A druhý mýtus?

Druhý mýtus je ten, že se v semináři mají bohoslovci jen a jen modlit a studovat a vše ostatní nechat na později. Ke každému studiu ale přece patří i to, že si člověk naučené věci pomalu zkouší. Pozvolna a s pomocí někoho zkušeného se chápe díla, a tím pozvolna dorůstá k vlastní dovednosti. To je ve všech profesích.

Někteří lidé také rádi operují s tím, že kardinál Jean-Marie Lustiger přece neměl v Paříži semináře a bohoslovce nechal studovat přímo ve farnostech. Oni tam ale nebydleli přímo na farách. Měli domek nebo byt na území farnosti, bylo jich v něm šest až osm a s nimi jeden starší kněz. Nebyli pohlceni pastoračními úkoly té farnosti. Žili jen v malé, kvazi rodinné komunitě, která se o sebe musela postarat. A chodili na fakultu. S farností byli v kontaktu podobně jako ostatní rodiny, které žily ve farnosti.

(Jan Kotas - současný rektor kněžského semináře v Praze)

Z knížky