29.9.2006
Trpěl pod Ponciem Pilátem, ukřižován umřel i pohřben jest; sestoupil do pekel
Evangelium přináší jako slova umírajícího Ježíše výkřik žalmu 22: "Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?" (Mk 15, 34 = Mt 27,46). Toto zvolání vyjadřuje Ježíšovu opuštěnost na kříži, jež se stala kamenem úrazu křesťanské interpretace tajemství Velkého pátku a středem různých "teologií Božího utrpení", snažících se v hlubokém poznání Ukřižovaného najít základní smysl utrpení světa.
Protože tento žalm je zpěvem důvěry v Boha, tradiční exegeze v něm zdůrazňovala vyznání bezmezné Ježíšovy důvěry vůči Otci. Evangelista Lukáš však vyjadřuje vztah důvěry mezi Otcem a Synem zcela jinými slovy: "Otče, do Tvých rukou poroučím svého ducha" (Lk 23,46). Musíme se tedy přiblížit k tajemství Kristovy opuštěnosti na kříži tak, že nebudeme interpretovat Ježíšovo zvolání ve světle tohoto žalmu, ale naopak odhalíme jeho smysl na základě Ježíšovy zkušenosti. Pouze tak bude respektována jedinečnost této historické události, vyjádřená ve zhuštěné formě slovy víry, odvolávajícími se na historický údaj "trpěl pod Ponciem Pilátem".
V Markově a Matoušově verzi se Ukřižovaný obrací na Boha oslovením Eli: není to hřejivé a něžné oslovení Abba, "Otče", ale Boží jméno, vyslovené s bázní a chvěním. Tohoto Boha vládce se umírající ptá: "Proč?" (v řečtině: "Za jakým účelem?"): otázka je naplněna nepokojem, a ten je navíc vyhrocený utrpením a čiší z něj trýzeň, pramenící z toho, že není možné pochopit smysl této opuštěnosti. Zvolání vyvěrá ze zkušenosti opravdové opuštěnosti, z nepřítomnosti a mlčení toho, jehož by si Ježíš nejvíce přál blízko sebe a po jehož přítomnosti nejvíce touží právě v této hodině kříže. Tento pocit opuštěnosti zraňuje Ježíšovo vědomí o svém synovství a přímo protiřečí mentalitě autora tohoto žalmu, podle něhož má spravedlivý právo, aby jej Bůh ochránil. Není snad právě Ukřižovaný ve svém nesmírném utrpení tím nejopuštěnějším ze všech?
Na tuto bolestnou opuštěnost však Ježíš odpovídá darováním sebe sama: je opuštěný, ale ne zoufalý! Slova, která zaznamenal Lukáš, dávají vyniknout tomuto druhému rozměru bolesti Ukřižovaného: Ježíš se obrací k Otci láskyplným oslovením: "Otče!". Otázka "proč?" se pak mění v důvěryplné zvolání "do Tvých rukou"; zkušenost opuštěnosti od Otce se stává vydáním sebe sama do jeho náručí. Opuštěný Ježíš žije svou bolest v hlubokém společenství se všemi ukřižovanými na zemi a zároveň se v plné důvěře svěřuje svému Otci pro lásku ke světu. Tím, že odevzdává Otci Ducha (srov. Jan 19,30), spojuje se Ukřižovaný s láskyplnou poslušností vůči Bohu do spojení se všemi, kdo jsou bez Boha, totiž s těmi, kterým byl jejich vlastní vinou odejmut Duch svatý a kteří tak zakusili vyhnanství z vlasti lásky.
A co Otec? Zůstal netečným k utrpení Syna? Ne, on "neušetřil svého vlastního Syna, ale vydal ho za nás všechny" (Řím 8,32); "tolik miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna" (Jan 3,16). Utrpení Synovu tedy vychází vstříc utrpení Otce: Bůh trpí na kříži jako Syn, který se vydal, jako Otec, jenž jej vydal, jako Duch, láska vycházející z této trpící lásky. Kříž se stává událostí lásky, kterou tři božské osoby chovají ke světu: tato láska není podrobena utrpení, ale sama si utrpení zvolila. Klasické pojetí řecké filosofie považuje za jediné možné utrpení utrpení pasivní, které je třeba netečně snášet a které je viděno jako nedokonalost. Toto pojetí považuje za základní Boží vlastnost nemožnost trpět. Naproti tomu zjevuje křesťanský Bůh bolest aktivní, svobodně zvolenou, dokonalou v dokonalosti lásky: "Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo za své přátele položí svůj život" (Jan 15,13). Bůh Ježíše Krista nestojí mimo utrpení světa jako nějaký jeho nezaujatý pozorovatel: tento Bůh utrpení přijímá a vykupuje tím, že je prožívá jako dar a vydání sebe sama, z čehož tryská světu nový život.
Počínaje Velkým pátkem víme, že v každém lidském utrpení je přítomen Bůh, jenž trpí s člověkem a svěřuje mu do rukou nesmírnou hodnotu utrpení, přijatého z lásky. "Království" lásky se tím rozšířilo i do "vyhnanství" hříchu, bolesti a smrti, aby si je přivlastnilo a tak se sebou smířilo dějiny: Bůh si přivlastnil smrt, aby se světu dostalo života. On není tajemným protivníkem, proti kterému se může lidská bolest vzpírat a rouhat se mu, ale je v tom nejhlubším smyslu "lidským Bohem, volajícím v tom, kdo trpí i spolu s ním, a zasahujícím k jeho prospěchu svým křížem, když trpící ve svých útrapách ztrácí řeč" (J. Moltmann). Je Bohem, který naplnil bolest světa smyslem, protože ji přijal a vykoupil: a tímto smyslem je láska...
Ježíšova smrt je vpravdě smrtí smrti, protože na dřevě prokletí visí Syn Boží, který se vydal smrti, aby nám daroval život. V tichu Bílé soboty dosáhl samého dna vítězství smrti a pohltil je: jeho "sestup do pekel" je "zprávou o spáse pro duše, které čekaly ve vězení" (srov. 1 Petr 3,19), jistotou, že Ježíš smířil s Otcem celý vesmír, a tím i ty, kdo žili před jeho příchodem, byli-li otevření a ochotní v naději ve smlouvu s Bohem. Osvobozující evangelium kříže a Bílé soboty se stává možností spásy, nabídnutou všem bez výjimky.
Pane Ježíši,
Bože ukřižovaný za život světa,
nauč nás naslouchat
výmluvnému tichu Tvého umučení,
které zjevuje nekonečnou lásku.
Dej, ať umíme rozpoznat
ve Tvé smrti
smrt smrti
a ve Tvé opuštěnosti
dar pocházející od Toho,
kdo Tě opustil.
A v síle Ducha,
božského Utěšitele v nezměřitelné bolesti deváté hodiny,
ať se spolu s Tebou umíme odevzdat
do Otcovy náruče,
abychom proměnili dějiny naší bolesti
i všechno lidské utrpení
v dějiny lásky, která vítězí nad smrtí.
Sekce: čtenářský koutek | Tisk | Poslat článek známému
Trpěl pod Ponciem Pilátem, ukřižován umřel i pohřben jest; sestoupil do pekel
Evangelium přináší jako slova umírajícího Ježíše výkřik žalmu 22: "Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?" (Mk 15, 34 = Mt 27,46). Toto zvolání vyjadřuje Ježíšovu opuštěnost na kříži, jež se stala kamenem úrazu křesťanské interpretace tajemství Velkého pátku a středem různých "teologií Božího utrpení", snažících se v hlubokém poznání Ukřižovaného najít základní smysl utrpení světa.
.jpeg "Náhled")
