Jidáš - existuje jen jediná přijatelná definice

8.4.2017

Kdyby se všechny texty, které lepší i horší autoři z celého světa věnovali Ježíšovu zrádci, shromáždily do jednoho svazku, zjistili bychom, že tak obsáhlý „soudní spis“ žádný jiný zločinec nikdy neměl. V žádném jazyce neexistuje hanlivý přívlastek, jehož by se Jidášovi ještě nedostalo. Popravdě řečeno mě to, co o Jidášovi napsali slavní spisovatelé, ani moc nezajímá. Když jejich knihy, v nichž je Jidáš obviňován ze všech stran, odložím, mohu si přece místo nich kdykoli otevřít evangelium. V něm se dočítám, že ve chvíli, kdy Jidáš svou zradu jedním z nejupřímnějších projevů lásky – polibkem – dovršoval, našel pro něj Ježíš ve slovníku svého srdce jediné jméno: „Příteli!“ A to mi stačí.

ZRADA NA JIDÁŠOVI

Když nastal večer, zaujal místo u stolu s Dvanácti. Při jídle jim řekl: „Amen, pravím vám: Jeden z vás mě zradí.“ Velmi se zarmoutili a začali mu říkat jeden přes druhého: „Jsem to snad já, Pane?“ Odpověděl: „Kdo si se mnou namáčí rukou v míse, ten mě zradí. Syn člověka sice odchází, jak je o něm psáno, ale běda tomu člověku, který Syna člověka zradí. Pro toho člověka by bylo lépe, kdyby se nebyl narodil.“ Také Jidáš, který ho chtěl zradit, se zeptal: „Jsem to snad já, Mistře?“ Odpověděl mu: „Tys to řekl“ (Mt 26,20-25).

Ježíš se v duchu zachvěl a s důrazem prohlásil: „Amen, amen, pravím vám: Jeden z vás mě zradí.“ Učedníci pohlíželi jeden na druhého v rozpacích, o kom to říká. Jeden z jeho učedníků ležel na Ježíšových prsou, ten, kterého Ježíš miloval. Šimon Petr na něj kývl a vybídl ho: „Zeptej se, kdo to je, o kom to říká.“ On se naklonil k Ježíšovým prsům a zeptal se ho: „Pane, kdo je to?“ Ježíš odpověděl: „Ten je to, komu podám omočené sousto.“ A vzal sousto, omočil ho a podal Jidášovi, synu Šimona Iškariotského. Po tom soustu vstoupil do něho satan. Ježíš mu pak řekl: „Co chceš udělat, udělej rychle.“ Z ostatních, kteří byli u stolu, nikdo nerozuměl, proč mu to řekl. Poněvadž Jidáš spravoval pokladnu, mysleli někteří, že mu Ježíš nařídil: „Nakup, čeho potřebujeme na svátky“, nebo aby dal něco chudým. On pak vzal sousto a hned odešel. Byla noc (Jan 13,21-30).

Když se někde objeví Jidášovo jméno, všichni hned zatínají pěsti a chápou se propisky...

François Mauriac se s Jidášem ani v nejmenším nepáral: „Byl milován dost na to, aby jeho zrada byla neodpustitelná.“

Definice, s níž přišel A. Romanò, je poněkud diskutabilní: „Patří k jinému druhu. Je to jediný člověk, jehož pláč si nezaslouží soucit, jediný člověk, který se zrodil proto, aby byl z lidského společenství vyloučen.“

Nejohleduplnější vůči Jidášovi je asi Giovanni Papini, který má dost vkusu na to, aby „záhadu jménem Jidáš“ dál nerozpitvával.

Popravdě řečeno mě to, co o Jidášovi napsali slavní spisovatelé, ani moc nezajímá. Když mě jejich knihy, v nichž je Jidáš obviňován ze všech stran, znechutí natolik, že je odložím, mohu si přece místo nich kdykoli otevřít evangelium.

V něm se dočítám, že ve chvíli, kdy Jidáš svou zradu jedním z nejupřímnějších projevů lásky – polibkem – dovršoval, našel pro něj Ježíš ve slovníku svého srdce jediné jméno: „Příteli!“

A to mi stačí. Hanlivé přívlastky pocházející z pera velkých spisovatelů mě tím pádem nezajímají.

Pro toho, kdo čte evangelium, je přijatelná jen jedna jediná definice Jidáše Iškariotského: byl to Kristův přítel.

Z knihy: