Kardinál Tomášek byl k Chartě 77 nejprve kritický a odtažitý

7.12.2024

Důležitou změnou v opoziční činnosti v komunistickém Československu byla publikace Charty 77 na začátku roku 1977. Toto prohlášení kromě toho, že zmiňovalo příklady porušování občanských svobod, upozorňovalo i na omezování svobody náboženského vyznání, především na hrozbu odnětí státního souhlasu pro duchovní a omezování účasti na výuce náboženství. Hned po vyhlášení se rozvinula rozsáhlá státní propagandistická kampaň, jež měla diskreditovat hlavní aktéry. /…/ Režimní struktury se Charty velmi obávaly. Masivní kampaň proti ní vedla k tomu, že se lidé ještě více zalekli reakce komunistické moci na zřetelné, veřejné vyjádření nespokojenosti.

Katoličtí signatáři a oficiální prohlášení církve

Značné dilema pak prožívali i věřící a církevní představitelé. Mezi signatáři Charty se nacházelo hned několik katolických osobností, kněží i laiků, a mnozí z nich patřili od začátku k jejím nejaktivnějším představitelům, ať už Jiří a Dana Němcovi, Josef Zvěřina, Václav Malý (1950), Václav Benda (1946–1999), František Lízna (1941–2021), Ivan Medek (1925–2010) nebo Marie Rút Křížková (1936–2020). Výraznými reprezentanty disentu byli i evangeličtí křesťané – Ladislav Hejdánek, Miloš Rejchrt, Jan Šimsa, Jan Kozlík (1946), Božena Komárková (1903–1997), Jakub S. Trojan či Jan Dus. Chartu podporoval třeba i Oto Mádr. Nepřímo s programem Charty 77 sympatizovali i další duchovní.

Chartou 77 se zabývalo jednání sboru ordinářů diecézí hned 14. ledna 1977. Výsledkem bylo prohlášení, jehož hlavním tvůrcem byl Tomášek a které konstatovalo: „chceme, aby zde bylo zcela jasno. Proto my ordináři […] prohlašujeme, a to s veškerou závažností, že nejsme žádnými signatáři této „charty“. Naše stanovisko k společným otázkám veřejného života bylo nejednou a zvlášť jednoznačně vyjádřeno v našich posledních společných pastýřských listech. … Nikdo jiný není tedy z řad kněží nebo věřících oprávněn vyjadřovat stanovisko církve v naší vlasti. To je jediná reálná, perspektivní cesta, kterou lze po oboustranné dohodě se státní správou řešit ony otázky života církve u nás, které jsou dosud otevřeny.“ Ordináři sice Chartu neodsuzovali, ale vyjádřili k ní distanci. Jejich stanovisko otiskly Katolické noviny 23. ledna 1977.

Katolická antikampaň proti Chartě 77

Do individuálních antikampaní se s velkou horlivostí zapojili příznivci katolického prorežimního hnutí Pacem in terris. V Katolických novinách tak vycházely texty, které byly diktovány zájmy nejvyššího stranického a státního vedení. Svědčí o tom první prohlášení redakce Katolických novin, zveřejněné ve stejný den jako oficiální stanovisko ordinářů. Na rozdíl od biskupského prohlášení bylo mnohem emocionálnější a korespondovalo s podobnými prohlášeními uveřejňovanými v tehdejších oficiálních komunistických médiích. /…/

Zvěřinovy apely na Tomáška

Proti těmto jednostranným interpretacím se ohradil především Josef Zvěřina. Ten v obraně lidských práv spatřoval výzvu evangelia: „Duch evangelia žádá, aby Církev stála na straně uražených a ponížených, utlačovaných a bezbranných, chudých a hanobených. Proč se stavíme teď na stranu mocných, urážejících a hanobících?“ Zvěřina poté dopisem z února 1977 velmi emotivně vyzval Tomáška k přehodnocení stanoviska k Chartě 77: „Otče biskupe, zapřísahám Vás, neposlouchejte nikoho – ani mne, ale Ježíše Krista. Ať se odhodláte k životu podle pravdy. Ujměte se bezbranných, ujměte se hanobených a pronásledovaných, přijměte snad poslední legální šanci, kterou Vám dávají naše zákony a mezinárodní závazky, abyste zachránil církev před hanbou a pozvolnou smrtí.“

Podle historika a publicisty Petra Placáka (1964) měl Josef Zvěřina jasno v tom, že stav, kdy se církev má jen modlit a nemá se do ničeho míchat, podle něj vyžaduje po církvi i diktátor Pinochet a všechny ostatní utlačovatelské režimy.

Hrůzova propaganda

Komunistická propaganda se kvůli zapojení věřících v Chartě 77 věnovala také roli náboženství v socialismu. Pokoušela se demonstrovat, že v přístupu socialistického státu k věřícím nevznikají žádné třecí plochy a není důvod ke stížnostem. Do diskuse se zapojil i vedoucí komunistického církevního odboru Karel Hrůza, který zjednodušenou formou hovořil o možnostech náboženského vyžití v Československu. Hrůza se svými úvahami vystoupil v Československé televizi. Samozřejmě ale nemluvil o překážkách kladených církvím do cesty ani o šikanování aktivních věřících.

Tomáškova kritika Václava Malého

Proti této manipulaci s fakty se však katoličtí křesťané ozvali. Na Tomáška se pak obrátili další signatáři Charty 77 z církevních řad, mimo jiné kněz Tomáš Vlasák (1932–2008). V dopise odkazovali na dokument II. vatikánského koncilu, kde se hovoří o tom, že biskupové mají vyučovat k lásce k těm, kteří jsou pronásledováni za spravedlnost, a apelativně poukazovali na to, že v rozhodujících okamžicích u nás představitelé církví mlčí nebo podléhají nátlaku státní moci.

Velký spor se kvůli Chartě rozvinul zejména mezi Františkem Tomáškem a knězem Václavem Malým. Tomášek mu vyčítal, že svým podpisem ohrožuje možnost svého působení v pastoraci. Malý Tomáška osobně navštívil v Arcibiskupském paláci, aby mu svou pozici vysvětlil. Setkání se ale nevyvinulo dobře. Mezi Tomáškem a Malým zůstal vážný rozpor: Václav Malý na podpisu Charty trval a prohlásil, že bude v činnosti Charty 77 pokračovat, protože to považuje za mravní povinnost; Tomášek ho označil za neposlušného kněze. Václav Malý byl pak v lednu 1979 zbaven státního souhlasu a několik měsíců vězněn.

Tomášek své názory začal měnit v průběhu 80. let

Tomášek svůj postup vůči občanským vystoupením této doby vyjevil poměrně zřetelně v rozhovoru s italským periodikem Il Regno v roce 1980. Vedle toho, že místo kněží viděl v pastoraci, nikoli v disidentských strukturách, jeho motivy spočívaly v preferenci malých kroků, nikoli radikálních rozhodnutí. /…/ V průběhu 80. let však začal pod vlivem svých spolupracovníků z tzv. podzemní církve tyto názory postupně modifikovat, což se ukázalo jasnějším v jeho jednoznačném veřejném vystupování v závěru normalizace.

Z knihy: