Kdo byl Tomáš Špidlík? Bodrý Moravan, který mluvil o Bohu srozumitelně a s humornou lehkostí
15.2.2020
Kdo byl Tomáš Špidlík? Byl to český jezuita (člen řádu Tovaryšstva Ježíšova), katolický kněz, teolog a myslitel, filosof, vysokoškolský profesor, kazatel, exercitátor, spirituál, zpovědník, duchovní otec a kardinál. Ale hlavně to byl velký člověk. Setkat se s tímto bodrým Moravanem bylo pro tolik lidí tak zásadní, protože jeho myšlení bylo u něj úzce spjato s životem. Kdybych měl jeho dílo charakterizovat jedním pojmem, nazval bych ho „teologií života“. Člověk se rodí ze vztahu lásky, je osobně povolán k životu osobním Bohem. Proto – jak otec Špidlík zdůrazňoval – povolání předchází bytí. Každý přichází na svět už se svým jedinečným posláním, které pak rozvíjí a objevuje v celoživotním dialogu se svým Stvořitelem. Je příznačné, že ze všech titulů, kterými Tomáš Špidlík oplýval, většina lidí volila spontánně oslovení „otče“. Pojem „otec“ vyjadřuje vztah. Otec je otcem, když má syna, a syn je synem, má-li otce. Špidlíkův postoj vůči lidem, kteří jej vyhledávali, byl v tomto smyslu nikoliv paternalistický, ale skutečně otcovský. Stačilo pohledět do jeho usměvavé tváře a živých očí, a člověk ztratil ostych svěřit se mu.
To vysvětluje, proč byl otec Špidlík tak vyhledávaným zpovědníkem a duchovním otcem – starcem.[1] Hovořit s ním obecně a nezávazně by byla promarněná příležitost. To člověk záhy pochopil a zatoužil „zajet na hlubinu“ (Lk 5,4) a odnést si ze setkání s ním ne toliko informace, ale „slovo života“. Přes svou erudici byl otec Špidlík mužem dialogu, tedy rozhovoru s otevřeným koncem, ve kterém bylo zřejmé, že i on objevuje něco nového. Poznat pro něj znamenalo zakoušet věci zevnitř, vyzkoušet je sám na sobě a neukládat svým duchovním dětem nic, čemu se sám předem nepodrobil.
Kladu si otázku, čím na mě spirituál Špidlík tak hluboce zapůsobil. Připadá mi, že to bylo oním „jiným pohledem na člověka“[2], který se nezastaví u vnějších skutků, ale sestoupí až k srdci, do kterého má vhled pouze ten, kdo druhého miluje láskou Boha Otce. Rady, které otec Tomáš dával, neměly původ v teoretických úvahách, ale vyrůstaly ze života. Odráželo se to ve způsobu, jak přednášel, jak kázal, jak vedl rozhovory i jak psal texty. Nesnažil se ani udat co nejvíce načteného vědění, aby oslnil posluchače, ani ubít druhého úderností vlastních argumentů. Intuicí vystihl základní myšlenku, na kterou navazovaly další, takže každá jeho přednáška či stať, tvořila celek, ba dokonce umělecké dílo. Proto se jeho články a knížky tak dobře čtou, neboť jedno u něj vyrůstá organicky z druhého. To ovšem od něj vyžadovalo železnou intelektuální disciplínu. Zračilo se v tom něco z asketické tradice mnišství: duchovní otec, starec, toho neukládal mnichům co nejvíc přečíst, ale naopak omezoval penzum duchovní četby natolik, aby mohla vyústit v modlitbu a nestala se důvodem k vyvyšování se nad druhé.
Špidlíkova teologická metoda se dá porovnat s psaním ikon. Ikonopisec si uloží půst očí: omezí se na znázornění podstatného. Nic nemá odvádět jeho pozornost od Boží přítomnosti přílišnou pestrostí barev a tvarů nebo dokonce přebujelou fantazií. Ikonopisec nehledá estetický efekt a nestaví na obdiv svou obrazotvornost a technickou dovednost. Chce-li znázornit les, stačí mu tři stromy, podobně stačí tři ovce, aby znázornil stádo. Sám ustupuje do pozadí – jako služebník Pravdy, kterou chce zprostředkovat těm, kdo se před ikonou budou modlit (ikona učí). Tato úcta a služba Božímu lidu – Církvi vyžaduje pokoru a asketický způsob života, který má za cíl učinit ikonopis „teologií v barvách“.
V Exerciciích svatý Ignác z Loyoly (1491–1556) požaduje, aby ten, kdo je dává, nepřetížil toho, kdo je dělá, co možná nejúplnějším vysvětlením látky, nad kterou má meditovat, ale aby jej uvedl do tématu několika body (puncta): „Neboť nenasycuje a neuspokojuje duši, jestliže mnoho ví, nýbrž pociťuje-li a zakouší-li věci vnitřně“ (DC 2).[3] Tak ani otec Tomáš neunavoval druhé rozvláčnými úvahami, nýbrž – obrazně řečeno – vzal za ruku, dovedl k prameni a pak nechal exercitanta samotného se svým Bohem.
Profesor Špidlík tak splynul se svým dílem a natolik se oddal svému poslání – zpřístupnit poklady křesťanské východní spirituality současnému člověku –, že jeho život a dílo tvoří jeden celek. Mohlo se zdát, jako by se schovával za autoritu Otců. Jeho knihy překypují poukazy na jiné autory a citacemi z jejich děl. Ve skutečnosti je to znamení toho, že své duchovní syny a dcery vedl k Bohu, a ne k sobě. Chce zprostředkovat poznání, ověřené tradicí.[4] Co si sám myslí, lze vytušit z výběru a způsobu, jakým je podává. Exemplární je v tomto ohledu Špidlíkova kniha Ruská idea. Jeden citát tu navazuje na druhý a přesto je to jeho nejosobnější dílo.
Leckteré teologické pravdy jsem pochopil, až když jsem je slyšel z úst P. Špidlíka, jelikož to bylo spojeno s intenzivním prožitkem jeho přítomnosti. Tak například vztah věčnosti a časnosti: S Kristem Bohem-člověkem vstoupila věčnost do času. Špidlík hovoříval o třech druzích času: chronologickém, psychologickém a christologickém.
Chronologický je hodinami měřitelný čas, který nepřetržitě cyklicky plyne, bez začátku a bez konce: co je, už tu bylo. „Marnost nad marnost, nic nového pod sluncem,“ hlásá Kazatel. Toto řecké pojetí, které přešlo do Bible a tím i do křesťanství, se znázorňuje jako had kousající se do ocasu, symbol věčnosti. V Jižních Čechách na Dobré Vodě stojí krásný barokní poutní chrám. Má značně vyvýšenou kazatelnu, aby poutníci dobře slyšeli. Po obou jejích stranách jsou alegorické sochy v životní velikosti, jedna znázorňuje kostlivce s kosou v ruce, druhá drží v ruce hada, který se kouše do ocasu, takže tvoří kruh. Je to jasný apel: poslouchejte Boží slovo, neboť přijde smrt, kdy to nečekáte, a s ní věčný život v ráji, či zatracení, v lepším případě očistec. Byl to běžný katechetický model, jak nahnat trochu zdravého strachu lidem, aby nežili lehkovážně. Kdo prošel Špidlíkovou školou, klade si ovšem otázku, co je to za obraz věčného života, který bere lidem radost? Být křesťanem neznamená jen zachovávat přikázání, ale žít ve vztahu s Bohem, a to v kreativní spolupráci. V celém stvoření stále zní Stvořitelovo Slovo. Když obrazně řečeno přiložíme ucho, tak to uslyšíme. Vesmír není mrtvý, nýbrž vibrující životem. Musíme se naučit tomu Slovu naslouchat a utvářet svět.
Tento hlas slyší pouze ten, kdo má duši dítěte: „Jestliže se neobrátíte a nebudete jako děti, nevejdete do království nebeského“ (Mt 18,3). Alexandr Iščenko vzpomíná na otce Tomáše: „Bylo v něm možno spatřit dětskou duši.“ K jeho repertoáru nepatřily pouze odborné publikace, ale i tituly jako Profesor Ulipispirus a jiné pohádky[5] a Bajky o moudré sově.[6] Člověk, stvořený Slovem Božím, dokáže slovem odpovědět. V prostotě dítěte uvádí čtenáře do hlubokých pravd. Dítě, které rozmlouvá s květinou či kočičkou, je pro autora obrazem obnoveného stvoření v Kristu.
Jeho přirozený vztah k zvířatům a k přírodě se neomezuje na pohádky, ale zrcadlí jeho zkušenost. Když například líčil setkání s hadem škrtičem v africkém pralese, měl posluchač dojem, že šlo o humornou historku, a ne o reálné nebezpečí. Věděl, že zvířata dělají jen to, co je jim přirozené, a není tudíž na místě strach, panika nebo dokonce útočný postoj.
Z knihy
[1] Starec, ustálený výraz převzatý z ruštiny, označuje na křesťanském Východě člověka, většinou mnicha, způsobilého osobně vést druhého na cestě jeho duchovního růstu a hledání jeho životního poslání. Starec neznamená člověk starý co do věku, ale co do zkušeností. Kritérium skutečného starcovství (rusky starčestvo) je dar číst v lidských srdcích (kardiognósis). Tuto službu mohly a mohou vykonávat rovněž ženy (starica, duchovní matka).
[2] Podtitul Špidlíkova stěžejního díla Ruská idea. Jiný pohled na člověka, Velehrad 1996.
[3] Ignác z Loyoly: Duchovní cvičení, Řím/Praha 1990.
[4] Tento způsob navazuje na středověkou tradici univerzitních přednášek, při které profesor předčítal z knihy a glosoval daný text. Proto němčina dodnes rozlišuje mezi Vorlesung (cyklickou akademickou přednáškou) a Vortrag (jednorázovou přednáškou).
[5] Tomáš Špidlík: Profesor Ulipispirus a jiné pohádky, Velehrad 2000. Knihu ilustroval Jan Knap. Vydána byla již v exilu, ve spolupráci s Františkem Michalčíkem (pod pseudonymem Špik a Mik: Ulipispirus a jiné pohádky, Brixen 1971).
[6] Tomáš Špidlík: Bajky o moudré sově, Velehrad 2003. Knihu ilustroval Jan Jemelka.
Sekce: čtenářský koutek | Tisk | Poslat článek známému
aktuality
21.10.2024
Spiritualita připodobnění Bohu v západním křesťanství
Proměna člověka v Kristu
Jaroslav Vokoun