Když jsme se vraceli z pohřbu, mlčeli jsme. Bylo před Vánocemi...

17.12.2019

Dokud je ještě čas.
Ještě jsme spolu.
Ještě můžeme někomu podat ruku.
JEŠTĚ.
Není to krásné heslo, jaké si můžeme připomínat: "JEŠTĚ?"

Předvánoční cesta
(vyprávění jednoho souseda)

Naši dobří známí se často hádali. 

Slýchali jsme je v činžáku, byli příliš slyšet přes tenké zdi. . . , křičeli, sípěli, řvali. 

A pak on zemřel. Uklouzl na náledí a spadl do výkopu. 

Byl opilý. . . 

Když jsme se s manželkou vraceli z jeho pohřbu, na kterém vdova hrozně plakala, mlčeli jsme. 

Sněžilo. 

Ucítil jsem, jak mě manželka vzala za ruku. 

Pohlédl jsem na ni. 

,,Hele,“ řekla. 

A mlčela a šli jsme mlčky tím krásným lehkým dechem vloček. 

Bylo před Vánoci a ve vzduchu kolem nás jako by se chvělo betlémské světlo. 

Takový hebký jas –

,,Hele,“ řekla manželka po chvíli, ,,dlouho jsem si neuvědomila, jak je krásný, že jsme spolu. . . Ještě. . . ještě. . . “

Sklonil jsem se k ní. 

Políbil ji. 

Stiskla mi ruku. 

To ,,ještě“ bylo jako výstraha, jako napomenutí, výzva. 

JEŠTĚ. 

Jednou se s každým rozejdeme, buď odejdeme my, nebo odejde on. 

Ale ještě jsme spolu. 

Ještě se můžeme vzít za ruku. 

,,Mám tě ráda,“ řekla manželka, ,,moc ráda. “

Na rty jí dopadla vločka. 

Políbil jsem vločku, políbil jsem rty. 

Jak rychle vločka roztála, jak rychle taje život. 

Není to ,,ještě“ velice moudré slovo?

Slovo, které by si měl člověk tak často připomínat, připomínat, dokud je čas –

Jak jinak by asi vypadaly naše dny, kdybychom si uměli včas připomínat to krátké, prosté slovo: ,,ještě. . . 

Dokud je –

Ještě čas. 

Ještě jsme spolu. 

Ještě můžeme někomu podat ruku. 

Ještě můžeme někomu říct, že ho máme rádi. 

JEŠTĚ. 

Není to krásné heslo, jaké si můžeme připomínat: ,,JEŠTĚ?“

Ještě. . . 

 


Z knihy

Andělská škola lásky

Povídky

 

Sekce: čtenářský koutek   |   Tisk   |   Poslat článek známému


Související články