Komunikační šum mi přiřknul sedm dětí (P. Elias Vella)

16.8.2019

Antoinetta byla dívka ze Sicílie a moc si přála jet do Spojených států pracovat jako tlumočnice. V jejím úmyslu jsem ji nepodporoval, spíš jsem jí říkával: „Myslíš, že je v Americe ráj?“ Jednoho dne jsme se modlili za její budoucnost a otevřeli Bibli v naději, že Pán vnese do celé záležitosti světlo. Úryvek, na který nám padl zrak, byl o ztroskotání sv. Pavla na Maltě. Antoinetta hned zareagovala: „Nechci jet na Maltu, ale do Ameriky.“ Stále o tom snila, až se nakonec rozhodla kontaktovat americké velvyslanectví v Římě a zjistit, zda by jí nemohli pomoci. Odpověď ji překvapila. Americký velvyslanec na Maltě, jistý pan Paolino, je prý sicilského původu – a on a jeho manželka hledají opatrovnici pro své dvě děti. Antoinetta nabídku přijala a… nakonec se ocitla na Maltě. Ale...

Když přijela na Maltu, byl jsem právě v zahraničí. Antoinetta velvyslanci řekla, že má tady na Maltě svého duchovního otce. Přála si dozvědět, kde bydlím, aby se se mnou mohla setkat. Velvyslanec otevřel telefonní seznam a hledal jméno Elias Vella. To jméno tam opravdu bylo! Patřilo ale muži z Melliehy. Pan velvyslanec mu zatelefonoval a zeptal se ho, jestli zná nějakou Antoniettu ze Sicílie. „Ona tvrdí, že má zde na Maltě svého duchovního otce a jmenuje se Elias Vella.“ Muž odpověděl: „Já jsem ženatý! Mám sedm dětí, a pokud vím, žádné jiné děti nemám. Ty moje mi stačí.“

Celá záležitost se tím dost zkomplikovala. Velvyslanec zašel za Antoniettou a vyptával se jí: „Řekni mi, co to máš za duchovního otce? Víš o tom, že má sedm dětí?“ „Cože?!“ zvolala šokovaná Antonietta. „Pokud vím, otec Elias není ženatý.“ Pátrání pokračovalo, dokud nezjistili, kdo opravdu jsem. Nakonec našli i řeholní dům, kde žiji. Když jsem se vrátil na Maltu, objevil jsem v záznamníku zprávu: „Tady je americké velvyslanectví. Pan velvyslanec si přeje s vámi hovořit. Zavolejte na číslo…“ Dost dlouho jsem zvažoval, jestli to není vtip a zda bych měl zavolat nebo ne. Nakonec jsem se rozhodl, že zavolám. Skutečně se mi ozval velvyslanec a řekl, že Antonietta je opatrovnicí jeho dětí. Pozval mě k sobě na večeři, abych se s ní mohl setkat, a pořádně jsme se nasmáli, když mi on sám vyprávěl příběh o Eliasovi a jeho sedmi dětech. Byla to nezapomenutelná večeře. Zeptal jsem se Antonietty, jestli znovu neotevřeme Písmo. „Raději ne,“ řekla mi, „s Bohem se nediskutuje.“

Z knihy