Kouzelné zrcadlo

11.12.2022

Kamarádka mi přinesla krásně zabalený dárek. Mačkaný hedvábný papír, krásná stuha. „Uvnitř je kouzelné zrcadlo,“ řekla mi zcela vážně. „Je ve zlatém rámu vykládaném drahokamy a není jen tak obyčejné. Jako každé kouzelné zrcadlo pravdivě ukazuje věci, které běžně nejsou vidět. Na zadní straně je napsané zaklínadlo. To musíš nahlas říct a potom se do zrcadla podívat. Pak uvidíš.“ Radila mi, abych dobře zvážila, koho do něj nechám dívat jako do kouzelného zrcadla. Varovala mě: „Každý to nesnese.“ Ti, kdo neznají tajemství zrcadla, uvidí jen obyčejné zrcátko.

Dovedete si jistě představit, jak strašně jsem byla zvědavá. Mé pobavené očekávání se pralo s opatrností a nedůvěrou. Tahle moje kamarádka je báječně umělecky praštěná a často mi nějakým svým výtvarným vyjádřením předala hluboké věci, slovy nevypravitelné. Ale kouzla? To snad je trochu příliš, ne? Takhle nějak jsem uvažovala, zatímco jsem opatrně rozvazovala stuhu a rozbalovala ten nádherný balicí papír tajemného dárku.

V balíčku skutečně bylo obyčejné zrcátko velké jako sešit A4 ve zvláštním lepenkovém rámečku polepeném oranžovým papírem a vyzdobeném kousky barevného staniolu a ještě jakýmisi chuchvalci žlutého papíru zmačkaného do kuliček. Rámeček měl tvar obdélníku postaveného na užší straně. Užší horní strana znázorňovala tvar koruny. No dobrá, a co to kouzelné zaklínadlo? Otočila jsem zrcadlo v ruce a četla: „Jsem krásné Boží dítě.“ Převrátila jsem zrcadlo zpět a trochu rozpačitě se do něj podívala. „No to ale musíš říct nahlas,“ nabádala mě přítelkyně. „Jsem krásné Boží dítě,“ pronesla jsem nahlas. Přitom jsem se pořád upřeně dívala na svou tvář v zrcadle. A vtom jsem to spatřila. Nad mým obličejem se zatřpytila královská koruna. Rám zezlátl, drahokamy se zablyštěly. Ten třpyt se nějak odrazil i na mně. Pochopila jsem. Skutečně jsem krásné Boží dítě.

Nazítří mě navštívila kamarádka, šťastně vdaná mladá žena, z mého pohledu opravdu krásná. Vysoká, štíhlá, ženské tvary tam, kde mají být, výrazné oči, při úsměvu se jí dělají nádherné dolíčky ve tvářích. Nadšeně jsem jí hned vyprávěla o svém úžasném dárku. Prozradila jsem jí zaklínadlo a podala jí do ruky zrcadlo. Vzala je trochu se třesoucí rukou a zahleděla se do jeho lesklé plochy. „Teď musíš zaklínadlo,“ napovídám jí šeptem. Ale ona ani muk. Stojí, dívá se a z očí jí stékají slzy. „Já to nedokážu,“ řekla tiše. Asi zahlédla otazníky v mých očích, tak dodala: „Nemůžu říct, že jsem krásná.“

Která z nás dokáže bez uzardění říct: „Jsem krásná“ nebo „Vím, že mi to sluší.“ Většinou se omlouváme za to, že vypadáme dobře. Když máme něco nového, musíme své krásné nové oblečení nějak shodit. „Tyhle nové šaty? Ó ne, ty jsou jen ze secondhandu. A tady, vidíte, tady ta dírečka, no žádný model.“

Ještě i dnes se někdy přistihnu, že někomu vymlouvám pochvalu svého zevnějšku. Ale nechci se už bránit. Je to totiž od nás žen nefér. Bůh nás stvořil krásné, a dokonce nám dává prostředky, jak ještě zdůraznit ty zvlášť podařené pasáže (stačí si všimnout, jak ozdobená a navoněná je žena z Písně písní). Když mi z očí kouká Boží duch, prosvětluje mě zevnitř. To je krása! Nezáleží na tom, kolik kilogramů mám navíc, jestli míry mého těla odpovídají nějakým tabulkám, co obsahuje můj šatník, jestli se líčím nebo ne… na tom krása nezáleží.

Z knížky: