Na Vysoké škole báňské jsem měla spolužáka, který za poslední dva roky studia stačil „pohřbít“ snad celé příbuzenstvo. Měl známého v tiskárně, a vždycky když měl strach jít na zkoušku a potřeboval náhradní termín, dal si natisknout falešné parte nějaké babičky nebo tetičky (koncem osmdesátých let ještě neexistovaly počítače a tiskárny). Jistě, běžnější jsou v podobných situacích falešné omluvenky od lékaře, daný případ je možná spíše k smíchu (pokud jej nějaký čtenář nepoužije jako inspiraci), ale faktem zůstává, že lenost, lhaní a podvádění k sobě mají hodně blízko. Nebezpečné je, že podvádění z lenosti začíná maličkostmi, ale může se z něho vyvinout celý životní styl.

 

Rovněž mnohomluvnost a nedbalost v práci jdou často ruku v ruce: „Nebuď prostořeký ve svém hovoru, ani lenivý a nedbalý v tom, co děláš,“ napomíná Boží slovo (Sir 4,29). I Otcové pouště upozorňují, že mezi mnohomluvností a leností (acedií) bývá souvislost: „Omrzelost nebo lenost je – často tak jako pomlouvání – výhonkem nezkroceného jazyka. Je to uvolněnost duše, zemdlenost ducha, znechucení duchovními úkony“. A každý z nás už si asi vyzkoušel, že mnohomluvnost skutečně vyčerpává a zatemňuje duši, znemožňuje vnitřní soustředění a způsobuje jistou slabost vůle a mrzutost – kterou pak někteří přebíjejí ještě rozpustilejším neplodným mluvením či vtipkováním.

 

Bylo mi asi sedmnáct, když jsme s jistou skupinkou mládeže trávili víkend duchovní obnovy na jedné faře v pohraničí. V sobotu odpoledne jsme nabídli místnímu faráři pomoc a on nás poslal zrýt a uklidit zahrádku. Rozdali jsme si nářadí, a pak se rozjela zábava. Zvláště vynikala skupina vysokoškolských studentů, kteří stáli opřeni o rýče a vedli nekonečné filosoficko-teologické dekadentní řeči a předháněli se ve vtipkování o všem možném. Za tři hodiny přijel otec V. z objížďky nemocných, našel kluky téměř na stejném místě, a ač byl jinak člověk mírný a laskavý, zjevně se rozčílil: „Tak vám pěkně děkuju. Tohle je ovšem křesťanství na ...,“ prohlásil, popadl rýč a před našimi zraky za dvacet minut zryl celý záhon sám. Bylo to zahanbující, ale ta lekce byla pro nás asi užitečnější než celá duchovní obnova. Od té doby si říkám, že na exerciciích pro mládež, zvláště pokud jsou z města a z paneláků, by kvůli rovnoměrnému rozvoji osobnosti neměla chybět fyzická práce (ve smyslu benediktinského hesla ora et labora).

 

Lenoch rovněž exceluje v posuzování druhých, čímž odvádí pozornost od svých nedostatků. Kterýsi lenoch – vtipálek vymyslel například dosti používané heslo: „Pořádek je pro blbce, inteligent zvládne chaos.“ Jindy si chybami a leností druhých omlouvá svou ubohost, jak píše František Saleský:

„Další lidé ve snaze zalichotit si, omluvit se sami před sebou a otupit výčitky svědomí velmi horlivě soudí, že i ostatní mají stejnou vadu jako oni sami, a tak jim připadá, že mezi tolika provinilci je jejich hřích o něco méně zavrženíhodný.“

 

Často neskrývá lenoch odpor k těm, kteří jsou horlivější než on, kteří ho dráždí svou pracovitostí, zachováváním pořádku apod., a rád je zesměšňuje. Běžně dokonce svou vlažnost a polovičatost nazývá zmoudřením, zvláště ve středním a pokročilejším věku: „Vždyť proto je učíme, aby plíživou smrt své duše považovali za Zdravý rozum, Vyzrálost a Životní zkušenost,“ učí zkušený ďábel Zmarchrob mladého pokušitele Tasemníka. A jinde nabádá: „Promluv k němu o `umírněnosti ve všech směrech'. A pokud ho někdy přivedeš k úvahám, že náboženství je sice dobrá věc, ale nesmí se to s ním přehánět, můžeš mít z jeho duše předem radost. Umírněné náboženství je stejně užitečné jako vůbec žádné, jenom mnohem zábavnější.“

 

Podle výroku z Přísloví 26,16 jde ruku v ruce s leností rovněž `machrování'. Ne nadarmo se říká, co Čech, to fotbalový trenér, a jak známo, většina z našich pivních sportovců už hodně dávno do míče nekopla. Jiní zase rádi vedou dlouhé kritické rozpravy o politice, aniž by se sami hodlali kdekoli angažovat pro věci veřejné. Pro další se stala koníčkem kritika církve, zvlčilé společnosti nebo kohokoliv, o koho zavadí jazykem. Jak píše sv. František:

„Leckteří opovážlivě posuzují jen proto, že jim působí potěšení mudrovat a hodnotit mravy a nálady lidí – je to pro ně jakási duševní rozcvička; jestliže se někdy nešťastnou náhodou doberou svými úsudky pravdy, jejich odvaha a chuť pokračovat vzrůstá natolik, že dá práci je od toho odvrátit.“

 

Kritizovat není zlé samo o sobě. Vždyť toto původem řecké slovo znamená posuzovat, rozlišovat, zvažovat, a to jsou naprosto nezbytné činnosti jakéhokoliv myslícího člověka. Celý problém spočívá v tom, kdo, co a jak posuzuje. Četla jsem několik knížek od abbé Pierra z Francie, který si rozhodně servítky nebral – ať už šlo o státníky, katolíky, ateisty, církevní politiku, problematická místa sociální politiky státu či katolické morálky. A přitom ho lidé milovali; převážně antiklerikální Francouzi ho neváhali prohlásit mužem roku, brali jej jako proroka, jako toho, kdo jim má co mluvit do svědomí. Když ovšem vyčítal v rádiu Francouzům i místní církvi, že se nestará o bezdomovce a nechá je umrzat na ulicích, byly za tím roky jeho osobního nasazení pro francouzské chudáky (a to nejen nasazení řečnického).