Lidický farář Josef Štemberka se rozhodl vrátit do obce

7.6.2024

V roce 1941 se lidický farář Josef Štemberka definitivně rozhodl odejít do důchodu. Bylo mu již sedmdesát dva let a chtěl zemřít tam, kde to nejvíce miloval, ve své rodné Pecce. I přesto, že byla válka a okupace, pustil se se svou sestrou do stavby domu ve svém rodném městečku v Podkrkonoší. Oba sourozenci byli ubezpečeni, že do léta 1942 bude hotovo… Přišel však osudný 10. červen 1942.

***

Byl čtvrtek 4. června 1942 a lidický farář Josef Štemberka se chystá na nedělní slavnost Božího Těla. Je nutné připravit průvod, venkovní oltáře, výzdobu kostela a hudbu. Celý pátek a sobotu probíhají přípravy. Při pátečních bohoslužbách se modlí za rodiny Horákových a Stříbrných. V atmosféře strachu a hrůzy, ve stínu každodenních poprav vše vkládá do rukou Božích. Lidé, kteří byli v Praze, vyprávějí o vystavených věcech po parašutistech u Bati a také o zatýkání a popravách. Všichni jsou vyděšeni.

V sobotu 6. června 1942, uprostřed příprav na slavnost Božího těla se v Lidicích objevil četnický strážmistr Vojtěch Babůrek. Měl pro faráře Štemberku smutnou zprávu. Průvod Božího Těla byl pro letošní rok zakázán. Veškeré přípravy byly zbytečné. Večer si P. Štemberka do farní kroniky smutně a stručně zapsal:

Četnictvo v Buštěhradu oznamuje, že průvod o slavnosti Božího Těla 7. června 1942 byl zakázán.

V neděli 7. června 1942 lidický farář odsloužil jen mši. Netušil, že poslední. Kostel byl plný. Víra byla lidickým v tomto nejistém čase oporou. Pod vedením sólisty lidického sboru, havíře Antonína Trnky si lidičtí na závěr slavnosti zazpívali svatováclavský hymnus. Buštěhradský lékař a přítel lidického pana rady Quido Jeřábek hrál jako obvykle na varhany:

Dvacet pět let jsem hrál při významnějších příležitostech v lidickém kostele na varhany. Na Boží Tělo roku 1942 naposledy zpíval naplněný kostel svatováclavský hymnus. Tehdy vzpřímen stál jste v kostelní lodi, dozněla píseň, pak poslední stisk Vaší ruky, ruka od ruky se odloučila navždy. Za několik dní zlotřilé ruce vypálily vesnici, dynamitové nálože rozmetaly překrásnou stavbu Vašeho kostela. Tváře lidických mučedníků hledí na Vás, vidíme pevnou postavu před oltářem v bílém rouchu kostelním a slyšíme pohnutý hlas havíře Trnky, zpívající: „Na Čechy, Bože, pamatuj!“

Po mši se Josef Štemberka dozvídá, že v úterý bude muset odpoledne jít na úřady nařízenou povinnou zkoušku z němčiny, a tak píše krátký vzkaz panu řídícímu do Hřebče, že nemůže přijet:

Pane řídící, v úterý 9. června nemohu přijeti, mohl bych buď v pondělí 8. VI., nebo ve středu 10. VI., račte mi vzkázati, který den se hodí.

***

Přišlo úterý 9. června 1942. Z Berlína volal Frank do Prahy s tím, že Hitler schválil Frankův nápad s likvidací Lidic. Po poledni dostali členové kladenského gestapa rozkaz obléci se do služebních uniforem SS. To byl jasný signál, že všechny čeká výjimečná akce.

Po třetí hodině odpoledne se k Lidicím z Kladna vydávají první jednotky Schupolizei a četnictva. Velitel Wiesmann dal rozkaz jednomu z šoférů kladenského gestapa Rudolfu Vlčkovi, aby připravil a nechal naložit nákladní auto se sudy benzínu a petroleje k vypálení obce. I ostatní členové kladenského gestapa se připravovali na večerní akci v Lidicích. Čekali na konkrétnější rozkazy.

V tu dobu Josefa Štemberku čekala odpoledne povinná zkouška z němčiny na kladenské radnici. Byla úřady nařízena z důvodu dvojjazyčných zápisů v matrikách. Všichni státní úředníci včetně kněží ji museli podstoupit. Když opouštěl vesnici a viděl blížící se kolony aut, měl chuť se vrátit, ale zkouška byla povinná, a navíc se ještě chtěl zastavit na úřadě a děkanství. Pln obav přijel na kladenskou radnici. Setkal se zde naposledy se všemi svými kolegy.

Po zkoušce, kterou zvládl bez problémů, se zastavil na okresním úřadě, kde urgoval své žádosti o nutné opravy kostela a fary. Postěžoval si zde, že viděl spoustu vojáků a má o Lidice obavy. Radili mu, aby se do nich nevracel. Ptal se jich proč, ale nechtěli mu nic bližšího říci. Josef jen pokrčil rameny a stručně odpověděl:

"Musím ke svým."

Rozhodnutí krátké, bez váhání, pro něj samozřejmé. Mohl tušit, co vše ho čeká? Nový dům v Pecce a poklidný důchod, na to již nemyslel. I děkan P. Josef Klouček mu poradil se do Lidic nevracet. P. Štemberka opět odmítl. Jako kněz cítil odpovědnost za své farníky a povinnost být s nimi i v té nejhorší situaci. Rozpravě na děkanství byl přítomen i Josefův kolega P. Jaroslav Vosátko, který později vzpomínal:

Za Protektorátu Němci nařídili, že zápis v matrikách musí být dvojjazyčný, tj. německy a česky. Proto státní úředníci jsou povinni znát němčinu a musí se podrobit zkoušce z tohoto jazyka. Také lidický pan farář den před tragédií přijel do Kladna za tím účelem. Zkoušku z němčiny udělal dobře a zastavil se pak na děkanství v Kladně a panu děkanovi Josefu Kloučkovi i ostatním spolubratřím praví: „U nás v Lidicích se něco děje, němečtí vojáci obkličují vesnici. Lidice, tam každého vpustí, ale ven z Lidic žádného. I na okrese mně radili, abych se do Lidic nevracel, proč, to mi říct nemohli a nechtěli. Avšak já jsem jim řekl, že musím ke svým.“ A šel a druhého dne byl zastřelen s ostatními lidickými muži.

Z knížky:

Nejvyšší oběť