15.12.2021

Východně od Salerna se nacházela kóta 444, odkud byla přehledně vidět celá rovina. Tam se zakopal nepřítel vyzbrojený těžkými zbraněmi. Dostali jsme rozkaz kótu dobýt. Byl to nesmyslný povel, protože nás bylo málo a byli jsme špatně vyzbrojení. Večer před útokem neměly ještě všechny roty důstojníky. Mně přidělili desátou rotu. Po půlnoci se najednou objevil jakýsi mladý poručík. Přišel přímo z vojenské školy a skutečný boj ještě nezažil. Leželi jsme ve vinicích, bylo vlhko a chladno. Musel jsem poručíkovi vysvětlit situaci. Naši mladí a nezkušení vojáci měli totiž o takovém útoku docela zkreslenou představu. Vytáhl jsem svůj zpěvník a potichu jsem si zazpíval pár písní z dob, kdy jsem byl v katolickém mládežnickém hnutí. Mladý poručík, syn pastora, pocházel z Hamburku, všechny písně znal, a tak svým zvonivým hlasem zpíval potichoučku se mnou. Ostatní se shromáždili kolem nás, ochutnávali hroznové víno a poslouchali. Byly asi čtyři hodiny ráno, když zazněl rozkaz: „Připravit se! Útok začne za dvacet minut!“ Kótu před sebou jsme v mlze jen stěží rozeznávali. „Máme dobýt ten kopec?“ zeptal se mě poručík. „Takový je rozkaz,“ odpověděl jsem. „Ale Angličani tam nahoře jsou v přesile a jsou ozbrojení po zuby. Takový útok je jasná sebevražda,“ namítl. Mohl jsem mu jen říct, že se o to přece musíme pokusit. Znenadání vyhrknul: „Pane rotný, už jste viděl umírat vojáky?“

S hořkostí v hlase jsem mu odpověděl, že jich bohužel bylo víc než dost. Jeho hlas prozrazoval strach: „Ale člověk nemusí umřít hned při prvním útoku, že?“ Jeho otázka mě zaskočila. To nebylo dobré znamení. Měl nás vést do boje, ale ve své nezkušenosti se takovými úvahami zbytečně znervózňoval. Třásl se po celém těle. Přerývaně pokračoval: „Ne, nesmím umřít, ona na mě čeká!“ Z vojenské knížky vytáhl fotografii dívky. „To je ona. Slíbil jsem jí, že jednou bude paní na mé faře.“ Chtěl se stát pastorem jako jeho otec. Snad Bůh nebude chtít překazit tento úmysl. „Nemůžu přece teď umřít. Bylo by to moc brzy!“ Takto vystrašený měl převít velení během útoku! Povzbudil jsem ho, že jako teolog už určitě slyšel o důvěře v Boha. Teď je ta chvíle, aby ji uplatnil v praxi. „Běžte, prosím vás, za mnou a pohněte se jen tehdy, když se pohnu já. Dělejte přesně to, co já. Musíme se pořád krýt, aby nepřítel neměl čas zamířit.“ Němě přikývl. Těch několik posledních minut do útoku jsme se spolu modlili Otče náš.

Otevřená rovina před námi se v délce tří set metrů mírně svažovala. Čtyři děla, která jsme ještě měli, vypálila před šestou několik výstřelů. Rozběhli jsme se, ale shora nezazněl jediný výstřel. Že by nepřítel toto výhodné postavení opustil? Když jsme byli asi v polovině svažujícího se terénu, zasypala nás sprška granátů. Postupovali jsme jako žáby: dvojmetrové skoky – a krýt se. Jako zázrakem to šlo docela hladce. Nikdo se nesháněl po ošetřovatelích. Po další padesáti metrech jsme se ale dostali do kulometné palby. Teď se dalo postupovat jen docela krátkými skoky. Poručík mi byl v patách a dělal to, co jsem mu poradil. Když jsem skočil já, v tom okamžiku skočil i on a vzápětí jsme se nosem vrhli do hlíny. Ještě deset metrů a dostaneme se k vyschlému řečišti, kde jsme se mohli skrýt v křoví. Tři čtyři skoky a budeme na chvíli v bezpečí. Zahlédl jsem, že se vedle mě připravuje na skok a zakřičel jsem: „Ještě neskákej!“ Ale už bylo pozdě. Chtěl se najednou dostat k řečišti, udělal o pár skoků víc a tím dal nepříteli možnost zamířit. Padl dopředu s kulometnou dávkou v prsou. Pospíchal jsem k němu. Z četných ran mu prýštila krev. Neměl jsem už co obvázat. Podíval se na mě a z posledních sil řekl: „Chudinka moje milá!“ A dodýchal…

Jak děsivé šílenství je válka! Mladí lidé umírají dřív, než začnou žít.

Kótu 444 jsme dobyli, ale s velkými ztrátami. Za hodinu přišel velitel a udělil mi vyznamenání „Za statečnost před nepřítelem“, jak řekl. Tato slova jsem slyšel už počtvrté, ale nenaplňovaly mě hrdostí ani pocitem zadostiučinění. Stále jsem měl před očima tvář mladého poručíka. Co navíc jsem udělal? Přesně to a jenom to, co dělaly stovky dalších vojáků kolem mě. Oč jsem byl statečnější než oni?

Ještě té noci přišel rozkaz znovu opustit kótu 444. Z lodí u břehu ji celé hodiny ostřelovali. My jsme neměli ani děla, ani munici, abychom mohli střelbu opětovat.

Nasadili nás severně od Salerna, měli jsme se pokusit dostat se pobřeží a napadnout nepřátelské oddíly zezadu. Čekali jsme na vhodnou chvíli v piniovém lese. Na rozsáhlých loukách před námi se pásli čistokrevní koně. Náhle začala pálit lodní děla a střely mezi ně. Jejich smrtelné ržání bylo hrozivé, mnoho z nich se v agonii zmítalo na zemi. Naši vojáci se na to nedokázali dívat. I přes nepřátelskou palbu se někteří odvážili a šli ubohým zvířatům zkrátit útrapy ranou z milosti. Vzpomněl jsem si na osmou kapitolu listu Římanům, kde se píše: „Celé tvorstvo sténá a spolu trpí… a očekává vykoupení…“

S třetinou původní roty – takový byly ztráty posledních dní – jsme ještě jednou posunuli postavení a přiblížili se k nepříteli, který necelé dva kilometry od nás vybudoval z tanků a děl val. Na kraji cesty jsme našli rozstřílený nepřátelský tank. Byl napůl vyhořelý, ale ještě v něm ležel tankista – černoch. Vytáhl jsem ho ven a s dojetím zjistil, že v ruce držel anglickou Bibli. V jeho kapse jsem našel malý kříž. Pohřbil jsem ho. Zase jeden bratr...

To válečné šílenství drásalo srdce.

Z knížky:

Sekce: čtenářský koutek   |   Tisk   |   Poslat článek známému

• čtenářský koutek
• mešní vína
• otázky a odpovědi
• hledáte knihu?