26.7.2020

Mariánský sloup na Staroměstském náměstí je jedním z pražských památných míst, jež je spojeno s velmi silným a dramatickým příběhem. Od svého vzniku je jakýmsi lakmusovým papírkem sporu o smysl českých dějin a duši českého národa.
Sloup Panny Marie je spojen s konkrétními událostmi 17. století: s některými bezprostředně, s jinými jako důsledek a projev směřování společnosti té doby. Právě záměna prvotního důvodu vzniku sloupu za jeho chápání jako pouhého symbolu směřování českých dějin po Bílé hoře je příčinou mnoha vášní kolem Mariánského sloupu.

České dějiny po roce 1618 byly z jedné strany viděny jako poroba národa, která přinesla temno do duše a srdce českého člověka na tři století. Z druhé strany však bylo toto období pochopeno jako vítězství zápasu o víru a vlast. Ta ovšem nebyla pojímána v dnešním pojetí jako území, kde žijí lidé jednoho jazyka, ale jako prostor, kde platí společné hodnoty, na jazyk nehledě.

První z těchto hodnot byla křesťanská víra. V té době měla silně konfesní zabarvení a nebyla jen záležitostí niterného vztahu Boha a člověka. Měla rovněž úlohu identifikační, kdy se člověk s přijetím určitého vyznání stával plnoprávným členem společnosti. Tato úloha konfese byla způsobena rozdělením křesťanů v Evropě. Reformace Martina Luthera a jeho následovníků byla reakcí na pohoršlivou krizi instituce církve pozdního středověku, ale stejně tak snahou o emancipaci. Rozpad univerza založeného na jednotné víře vedl postupně k válkám, které měly důvody náboženské i mocenské, a obrana pravé víry byla často zástěrkou prosté snahy po ovládnutí dalšího kusu světa.

Nejhorší válkou té doby byla Třicetiletá válka, ohraničená na jedné straně pražskou defenestrací roku 1618 a bitvou na Bílé hoře roku 1620, na straně druhé Vestfálským mírem dojednaným roku 1648 a obléháním Prahy Švédy. České království a Praha stály tedy u začátku i konce tohoto světového konfliktu, který Evropu na dlouhá desetiletí vysílil a způsobil lidem nesmírné utrpení ve jménu víry. I když jsme tehdy byli středem dění, nejsem si jist, zda bychom se z toho měli radovat. Tak jako jindy v dějinách jsme se stali rozbuškou pro vzplanutí konfliktu, který doutnal již dávno předtím.

O vybudování Mariánského sloupu v roce 1650 se zasloužili významné osobnosti své doby. Většina z nich na vlastní kůži nebo ve vlastních rodinách zažila útrapy Třicetileté války. Vybudování Mariánského sloupu ovšem bylo také prestižní politickou záležitostí a spolu s vděčností bylo symbolem nového začátku a definitivního poválečného uspořádání poměrů, jimiž začíná naplno rozkvět baroka v naší zemi, ale v nichž je také zakonzervováno ono konfesní napětí, které není dodnes úplně uzdraveno.

Po Bílé hoře jsme se stali zemí spjatou s katolickou vírou a katolickou církví. Pro někoho radost a zadostiučinění, pro jiného poroba. Je zajímavé, jak již dávno vyčpělý spor o konfesi stále znovu a znovu popuzuje českou společnost tak pyšnou na to, že je ateistická, a tedy pragmatická, a vyvolává v ní pocity a rétoriku, která by se v jiných oblastech života stala dávno archeologickým exponátem.

Spor o obnovu Mariánského sloupu znovu naplno ukázal, jak je toto trauma naší společnosti, prožité ve století patnáctém jako husitské hnutí a ve století sedmnáctém jako bělohorská poroba a rekatolizace, avšak formulované ve století devatenáctém a dvacátém především Františkem Palackým, Tomášem G. Masarykem, Zdeňkem Nejedlým a v oblasti beletrie Aloisem Jiráskem, stále živé a palčivé.

Obnova Mariánského sloupu nechce být jitřením starých ran. Přesto je ale zapotřebí, aby vedle husitské a českobratrské národní identity bylo přiřknuto odpovídající místo i národní identitě spojené s katolickou vírou. Už dávno jsme přijali za své, že naše země není krásná rozvalinami hradů dobytých husity a vykradením rudolfinské sbírky za vpádů Švédů do Prahy, ale památkami doby Karla IV. a především barokem, které dává charakter naší krajině dodnes. Svojí knihou nechci dosáhnout ničeho jiného, než abychom krásu baroka přijali i s jejími duchovními kořeny, ačkoli vyrůstá z již zmíněného zranění.

Symbolem tohoto duchovního prostoru, po němž my katolíci ve společnosti jako její právoplatní členové toužíme, je právě Mariánský sloup. Nejde jen o samotnou stavbu. Velmi symbolické je i její umístění na Staroměstském náměstí v Praze. Můžeme-li se na různých pamětních deskách dočíst, že Jan Želivský zahynul, protože bojoval proti měšťácké reakci, a předáci stavovského povstání byli popraveni, protože hájili svobodu Království českého, pak bych si přál, aby se v duchu nápisu na Husově pomníku „Milujte se, pravdy každému přejte“ bylo možno zastavit i u pomníku, na němž je nápis věnovaný „Panně, Rodičce bez prvotního hříchu počaté, ochranitelce a osvoboditelce tohoto města“. Jsem přesvědčen, že to nemůže nikoho urazit.

Odmalička jsem chápal stržení Mariánského sloupu jako vandalský čin a mrzelo mě, že jej už neuvidím. Nyní mám radost z jeho obnovení, navzdory tomu, že to bude „jen“ kopie. Právě souvislosti víry a ducha dávají této činnosti obrovský smysl a my můžeme obdivovat více než stoletou houževnatost těch, kteří o obnovu usilovali. Až uvidím obnovený sloup, nebudu mít pocit triumfálního vítězství, ale jakéhosi vnitřního pokoje, který mi umožní, abych ještě více usiloval o smíření. O smíření nejen mezi konfesemi, ale také – a možná především – mezi společností a jejími dějinami. Tento pokoj přeji i každému, kdo vezme do rukou tuto knihu.

Z úvodu ke knize

Kniha přístupnou a atraktivní formou pojednává o vzniku, stržení i obnově mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze.

PREZENTACE KNIHY MARIÁNSKÝ SLOUP

Týnský chrám, Praha
Úterý 11. srpna 2020 v 15:00 až 16:30

Sekce: čtenářský koutek   |   Tisk   |   Poslat článek známému

• čtenářský koutek
• mešní vína
• otázky a odpovědi
• hledáte knihu?