Milosrdenství dnes

17.9.2010

Každý den se znovu, a to v nejrůznějších souvislostech, objevuje otázka: Co je opravdu milosrdenství? Kde leží hranice mezi milosrdenstvím, lehkomyslností a bezprávím? Není někdy přísnost milosrdnější než chování, které vše nechává plavat („everything goes“)?

Milosrdenství není, když rodiče svým dětem vše dovolí. Z lásky je nezbytné vymezit hranice. Milosrdenství nemůže být bez spravedlnosti, proto k němu patří také určitá přísnost. Láska sice vše snáší, ale také mnohé vyžaduje. Ve společnosti musí být brán zřetel (v zájmu obecného blaha) i na případné zneužití milosrdenství. A jestliže jsme na jedné straně příliš milosrdní, nejsme současně vůči jiným nespravedliví?

V celé Evropě se diskutuje o právu na azyl. I zde hraje naše otázka významnou roli. Azyl musí být poskytnut v případě ohrožení, to je lidské právo. Nikdo, kdo je v ohrožení života, nesmí být poslán zpět. Ale jak to vypadá v jednotlivých případech? Někdy dochází i k zneužití tohoto práva. Jsou však nutná i humanitární řešení, která nemůže beze zbytku vyřešit zákon. Vždy musí zůstat určitý prostor vyhrazený pro milosrdenství. Staří Římané říkali – summum ius, summa iniuria: právo, které je uplatňováno rigorózně, se stává bezprávím.
Je spravedlnost ve světě práce? Ten, kdo vede obchod, se nemůže postavit pouze na stranu milosrdenství, jinak by musel záhy živnost ukončit, neboť tvrdá konkurence by ho vyřadila. Zdá se, že zákon tohoto světa často napomáhá přežití toho silnějšího. Jak k tomu přijde ten milosrdný?

Co znamená milosrdenství v našich vztazích? Což se nemusíme také v partnerství a v přátelství prosadit? Pro Friedricha Nietzscheho († 1900) je milosrdenství slabošstvím. Křesťanství je podle jeho mínění „náboženstvím slabochů“, je životu nepřátelské a bez síly (Antikrist § 5). Slitovného Boha považuje Nietzsche doslova za „žalostného“, soucit je projevem „podčlověka“. Vyzbrojuje ctnost slitovnosti člověka dostatečně k životnímu boji a přežití? Psychologie jde dnes často opačným směrem: Zvládni to! Prosaď se! Mysli na sebe! Realizuj se! To nelze příliš rychle odbýt jako „typický výraz sekularizovaného ducha“ nebo „protikřesťanskou tendenci naší doby“. Musíme se velmi přesně dívat na to, co jako cestu milosrdenství ukázal Ježíš, a na to, co je kritiky třebas oprávněně napadáno jako zneužití milosrdenství. Což není milosrdenství vždy také trochu spojeno s nebezpečím druhé ponižovat a arogantně s nimi zacházet? Znamená milosrdenství, o kterém Ježíš hovoří, něco v tom smyslu, že „já jsem nahoře, a ty dole?“ Pak může být dnes tak často prosazovaný „egotrend“ – stavět své já do středu dění – také určitou poptávkou po zřejmě nesprávném a jednostranně chápaném milosrdenství. Ano, milosrdně vypadající jednání může být také pláštíkem pro velmi sobecké způsoby jednání, pro chybné formy jednání, jako když se někdo například snaží „přemírou milosrdenství“ druhého udržet závislým na sobě. Nemístné „opečovávání“ chce druhého držet v nesamostatnosti. Je proto důležité a prospěšné kriticky se tázat, zda též takové nesprávné způsoby jednání nezakrýváme slovem milosrdenství.

Často se klade otázka: Je církev milosrdná? Jistým způsobem lze říci s biskupem Egonem Kapellarim (diecéze Graz-Seckau), že církev je velmocí milosrdenství. O tom svědčí po celém světě nesčetná díla lásky k bližním, která se uskutečňují prostřednictvím církve. A přesto slýcháme často výtky, že církev je nemilosrdná, např. pokud jde o svízelnou otázku znovu sezdaných rozvedených párů. Pak si musíme položit otázku: Jak celá tato záležitost vypadá, když ji předložíme Ježíši? On často naše otázky obrátí, jako třeba otázku týkající se rozvodu, a ukáže nám ji v jiném světle. Když je Ježíš dotazován, proč Mojžíš dovolil vystavit rozlukový list, odpovídá: „pro tvrdost vašeho srdce“ (Mt 19,7-8), to znamená pro vaše „nemilosrdenství“ povolil Bůh skrze Mojžíše rozvod. Je tedy církev opravdu nemilosrdná? Položme tuto otázku nejprve sami sobě. Jsme milosrdní? Jestliže se na celou věc podíváme důkladněji, budeme opatrní s předčasnými úsudky. Kde je např. milosrdenství vůči dětem, jestliže rodiče zpřetrhají svůj manželský svazek rozvodem, a tím zpřetrhají i společné pouto, které spojuje děti s rodiči?

Co znamená být opravdu milosrdný? Jak Ježíš chápal své učení o milosrdném Otci? Jak je prožíval? Jak můžeme dnes konkrétně žít to, co Ježíš hlásal a prožíval? Těmto otázkám bych se rád věnoval.

kniha: Nalezli jsme milosrdenství
autor: Christoph kardinál Schönborn
vydalo: Karmelitánské nakladatelství
Titulek a redakční úpravy: redakce webu kna.cz
-101555-

Sekce: čtenářský koutek | Tisk | Poslat článek známému