Milý Poncie Piláte, tak podobný každému z nás!
5.10.2006
Milý Poncie Piláte, mnohým nejsi sympatický, kvůli tomu historickému umývání rukou.
Ve jménu Říma, velkého Říma, jsi vládl od r. 26 do 36 po Kr. v Judsku, Samařsku a Idumeji. Vzpomínáš si, pravda? Ta doba je pryč! Avšak vývoj dějin tě chtěl mít věčně aktuálním. Vzpomínka na tvou osobu časem nezevšedněla. Ale jaké hrdinské činy jsi vykonal, aby si tě generace zapamatovaly a dějiny tě učinily nesmrtelným?
Kdyby byl císař tušil tohle všechno, byl by jat bledou závistí a byl by tě bez váhání odvolal do Říma.
Tvá pověst je spjata s jistým Ježíšem z Nazaretu, kterému všichni říkali "Mistře" a který byl synem tesaře Josefa.
Ano, právě s tím člověkem, kterého jsi umytím rukou poslal na smrt.
Mohl jsi ho zachránit, kdybys byl chtěl. Ale neudělal jsi to, ačkoli jsi byl přesvědčen o jeho nevině. Nesnaž se obhájit! Je pravda, že byl Ježíš odsouzen nejdříve jeruzalémskou veleradou. Napsal to také evangelista Jan: "My máme zákon, a podle zákona má zemřít, protože se dělal Božím Synem." Jenže římský zákon připisoval jen římské autoritě moc potvrdit vynesené rozsudky a provést je. Jakou autoritu jsi zastával? Třikrát jsi veřejně prohlásil, že tento Ježíš je nevinen. Potom jsi ho dal ukřižovat jako zločince a dodal jsi úřední, nebo lépe řečeno "slavnostní" ráz svému zavrženíhodnému, nedbalému a nezodpovědnému jednání umytím rukou: "Nemám vinu na krvi tohoto člověka," jsi pravil. "To je vaše věc." A toto se sluší na římského guvernéra? Myslíš, že jsi prohlásil před dějinami svou domnělou nevinu?
Umím si představit, jaký vnitřní konflikt tě v oněch chvílích trýznil. Řekni mi, milý Piláte, co sis myslel, když jsi měl rozhodnout o životě a smrti Ježíšově? Tento člověk je nevinen, neshledávám na něm žádnou vinu, proč bych ho měl nechat zemřít? Ale proč si dav vyvolil Barabáše, vzbouřence a nepřítele Říma? Když ho nepropustím, mohl bych vyvolat vzpouru. A jak bych vypadal před velkým císařem? Jak bych dopadl? A co moje moc? A mé bohatství? Lepší je ustoupit a uspokojit lid ..." Tyto pohnutky tě neospravedlňují. Svědomí si nemůžeš pošpinit, a pak ho uklidnit vodou a mýdlem.
Ale pokouším se tě pochopit, milý Piláte. Jestliže bylo zapotřebí odvahy, abys poslal na Golgotu nevinného, věz, že já zas potřebuji odvahu, abych tě obvinil. Když hledím kolem sebe v dějinách, ve kterých žiji, necítím se oprávněný ukázat na tebe prstem žalobce. Onen tvůj čin, tvá vnitřní slabost se nyní staly životním stylem. Svalování viny už se nám dostalo do krve.
Ale nejvážnější je, že se tváříme, jako by to nic nebylo. Co znamená lidové rčení "umýt si ruce jako Pilát", ne-li toto? Ty jsi byl politikem a nedal jsi dobrý příklad. Ale totéž se může říci o našich politicích a o našem způsobu, jak děláme politiku. Dnes se vyznačuje odmítáním dodržovat spravedlnost, na které by měly spočívat společnost i stát a na které se budují mravní hodnoty. Víš, co by řekl Augustin, hipponský biskup, který žil dlouho po tobě?
"Chybí-li pravá spravedlnost, co jiného jsou státy, ne-li velké bandy lotrů, a ostatně, čím jsou bandy lotrů, ne-li malými státy? V obojím případě jde o jednotlivce, kterým velí jeden vůdce, jsou svázáni společnou úmluvou a dělí se o kořist podle mlčenlivé dohody. Když zločinná banda stále víc roste a přibírá k sobě mnoho zločinných lidí, takže má ve vlastnictví území, upevňuje sídla, obsazuje města, podrobuje si národy, pak se může otevřeně honosit názvem ,stát' (,status'). Tento název mu není dán proto, že by se byl zřekl hrabivosti, ale protože dosáhl bezpečné beztrestnosti."
Na téže dlouhé vlně je bystrá a pravdivá odpověď, kterou dal jeden pirát zajatý Alexandrem Velikým, když se ho král tázal, proč si usmyslil uchvátit moře: "Totéž sis vzal do hlavy i ty, abys uchvátil celý svět," řekl bez obalu. "Ale já to dělám s malou lodí a nazývají mě lotrem. Kdežto ty to děláš s velkým loďstvem a nazývají tě imperátorem."
A co potom říci o tom, že si denně umýváme ruce my všichni občané státu, když se zříkáme své přirozenosti společenských bytostí, a to i v maličkostech? Vím to, milý Piláte, že dnes si myjí ruce i křesťané, přestože vědí, jak napsal Pavel VI., že "politika je náročný, i když ne jediný, způsob, jak prožívat křesťanství ve službě bližním, že sociální láska a její moc mají být chápány a uplatňovány jako služba společnosti".
Není to snad umývání rukou neudávat mafiány, bandity, vyděrače, násilnosti a nespravedlnosti? Nebo být zadobře se zvrhlými formami moci, bezohledných kariérismů, slibů daných ve prospěch osobních nebo skupinových zájmů?
Milý Piláte, co si nechceme připustit, je skutečnost, že jsme zabředlí v trpěné "kultuře nezákonnosti", v situaci, která plodí společenský a soukromý životní styl, v němž nespravedlnost má platit za spravedlivou. Jak se říká, je to "spravedlivá nespravedlnost". Máš pravdu, když mě vyzýváš, abych myslel na příčinu, nebo abych použil výraz tobě milejší, na nějaké propter hoc: příčinou toho všeho je podle mého názoru naše dnešní obtížné hledání posledního smyslu existence. Chci ti přečíst jeden epigram, napsaný básníkem Edgardem Lee Mastersem, který ti snad dá lépe pochopit to, co ti chci říct:
"Má láska se nabízela,
a já jsem se odtáhl od jejího svodu.
Bolest klepala na mé dveře,
a já jsem měl strach.
Ctižádost na mne volala,
ale já jsem se bál nepředvídaného.
Přese všechno jsem hladověl
po smyslu života.
A nyní vím, že je třeba vytáhnout plachty
a vystavit se větrům,
ať kamkoli zanesou loďku.
Dát smysl životu může vést k bláznovství,
ale život beze smyslu
je mučivý neklid
a marná touha."
Toto je fyziognomie dnešního člověka, který nechce žít svůj život naplno, který chce žít bez rizika vnitřního hledání posledních hodnot.
Milý Piláte, ale jací jsme to lidé, když neumíme číst ani ve svém nitru bez přetvářky? Dotazování se na smysl vlastního života patří k základní charakteristice lidství. Dokonale měl pravdu Camus, když napsal, že "celou zemi zařídil Bůh tak, že se pohled člověka zvedá do výše a jeho oči, mysl a srdce musí klást otázky". Jestliže ty, Piláte, jsi chtěl ze sebe shodit vinu za život druhého, my si myjeme ruce nad naším bytím a nad naším existováním. Málo se tážeme, špatně přemýšlíme. Co je pro člověka posledním smyslem, jestliže nehledá absolutno?
Milý Poncie Piláte, křesťané, přátelé Ježíše, kterého jsi vydal na smrt, už nalezli odpověď na touhu po absolutnu v Bohu Ježíše Krista. Ale kolik si jich ještě raději "myje ruce", neklade si problém a utíká se k povrchním výkladům! Ty jsi, Piláte, neznal velkého muže a proroka naší doby Davida Marii Turolda. Já naštěstí ano. Slyšel jsem, co napsal o umývání si rukou při hledání Boha:
"Bratře ateisto, ušlechtile zamyšlený,
hledající Boha, kterého ti neumím dát,
pojďme spolu přes poušť.
Od pouště k poušti jděme dál
do lesa svobodných a holých přesvědčení
k holému Bytí.
A tam,
kde umírá Slovo,
ať skončí naše cesta."
Je to pravda, Piláte, my se opovažujeme dělat ze sebe tvé soudce. Ale musíme se obrátit zpět a začít od nás křesťanů!
Kolikeré svalování vin, kolikeré mytí rukou, když máme sloužit Ježíši, když máme sloužit nejnešťastnějším a být jim po boku, když máme být církví, společenstvím lásky! Ale jak můžeme žít podle svého svědomí osvíceného evangeliem, když si budeme stále umývat ruce a odsuzovat nesčetné nevinné lidi k strádání a k odříkání? "Nedá se nic dělat," psal také Turoldo, "všichni jsme jedno lidstvo, a nemohou být ani Vánoce ani Velikonoce ani letnice, nejsou-li pro všechny jedny Vánoce, pravdivější Velikonoce, a ještě pravdivější letnice." A Raoul Follereau, přítel malomocných, napsal:
"Pochopte. Nejde o to osušit neurčitým gestem jednu slzu: to se udělá příliš rychle. Ani nejde o to mít okamžitý soucit: to je příliš snadné. Jde o to uvědomit si a už to déle netrpět. Nespokojit se už s chozením kolem sebe - a kolem těch, kdo jsou venku - v očekávání, že budeme mít svůj malý kousek ráje. Nedovolovat si malou dobře promyšlenou siestu, když všechno kolem nás zoufale křičí. Nepřijímat už negativní křesťanství, které maloměšťáci odjakživa dusí v bludišti formulí a zákazů. Nechtějme už být šťastní my sami. Nikdy se nevzdávejte před bídou, před nespravedlností, před zbabělostí, nepřistupujte na kompromisy, nikdy neustupujte. Bojujte, bijte se. Žeňte útokem! Zabraňte odpovědným činitelům spát! Vy, kteří představujete zítřek, připravujte štěstí pro druhé, budujte štěstí druhých. Svět hladoví po zrnu a po lásce. Pracujme."
Francesco
Autor textu: Francesco Armenti
Převzato z knihy: Otevřené dopisy
Vydalo Karmelitánské nakladatelství
Titulek a redakční úpravy: redakce webu kna.cz
-10624-
Sekce: čtenářský koutek | Tisk | Poslat článek známému
aktuality
21.10.2024
Spiritualita připodobnění Bohu v západním křesťanství
Proměna člověka v Kristu
Jaroslav Vokoun