Moje zkušenost s covidem (Jan Graubner)

13.5.2022

Životní zkouška je záležitostí krátkého času,
ale je jí možné rozumět jen v souvislosti s celým životem a jeho směřováním.
To jsem si znovu uvědomil v minulých týdnech, když přišel covid.
Viděl jsem, že nejsem schopen se postarat vůbec o nic,
že se vysoké ideály zužovaly...
Viděl jsem, že si nejen nemohu dělat žádný plán,
ale že nemůžu udělat v životě už vůbec nic,
protože všechno je mi vzato z rukou
a brzy může být konec.

***

Zkušenost s těžkým bojem proti Covidu nepřeji nikomu. Já jsem ho zvládl především díky velké duchovní podpoře tisíců lidí, kteří se za mé zdraví modlili, a skvělé péči lékařů. Když mě na oddělení ARO navštívil ředitel fakultní nemocnice, mluvili lékaři o obdivuhodně rychlém zlepšování mého vážného zdravotního stavu. Zaujala mě stručná reakce pana profesora Havlíka: Tělo je jen odrazem ducha.

Možná myslel na duchovní sílu jednotlivce, ale já v té chvíli opravdu myslel na sílu modlitby těch tisíců věřících. Cítil jsem, že tato síla mě nesla. Denně jsem všem žehnal. Těmito řádky bych rád všem poděkoval za duchovní podporu a taky se rozdělil o myšlenky, které se mi honily hlavou zvláště v nocích, které se zdály moc dlouhé. Stále se mi vracela slova svatého Pavla: Zbožnost je užitečná ke všemu (1 Tim 4,8). Tady jsem konkrétně zakoušel souvislost duchovního života a zdraví.

Životní zkouška je záležitostí krátkého času, ale je jí možné rozumět jen v souvislosti s celým životem a jeho směřováním. Ježíše Opuštěného, kterého jsem poznal skrze Chiaru Lubichovou, jsem si zvolil v kněžském mládí za Snoubence své duše. Bylo to proto, že jsem tehdy objevil, že Ježíš miluje nejvíc právě ve chvíli nejtěžšího utrpení, které ho nezlomí. On nevinný umírá z lásky za hříšníky. V opuštěnosti od lidí i od Otce volá na kříži: Žízním. Sám je výkřikem, sám se z lásky stává ničím … a je všecko. Sám Boží Syn křičí v extrémní situaci: Bože můj, proč jsi mě opustil? A žádná odpověď. Bůh mlčí. Ježíš přesto dokáže zvolat: Do tvých rukou svěřuji svého ducha. K tomu se nedá dodat nic. Člověk musí zmlknout. Hluboké ticho je plné úžasu. Jak neodpovědět velkorysým: Tady jsem? V mém životě se ukázal jako Ženich vždycky věrný. Já to o sobě rozhodně říct nemohu, protože jsem jej v mnoha podobách nepoznal nebo nepřijal. Ale On ukázal, že stačí obejmout bolest, neporozumění, problém, starost, a i když se problém nevyřeší a bolest neodejde, prožívám jeho blízkost, osobní setkání s ním.

To jsem si znovu uvědomil v minulých týdnech, když přišel covid. Nemoc se u mě projevila velkými zimnicemi, někdy až třikrát denně, a někdy to byl dvou- až tříhodinový zápas. Viděl jsem, že nejsem schopen se postarat vůbec o nic, že se vysoké ideály zužovaly jenom na to, abych se přestal konečně chvět. Viděl jsem, že si nejen nemohu dělat žádný plán, ale že nemůžu udělat v životě už vůbec nic, protože všechno je mi vzato z rukou a brzy může být konec. Když taková zkouška přešla, tak jen tím, že zimnici vystřídala vysoká horečka, a vše se znovu opakovalo.

Při jedné z posledních takových zimnic ale přišel úžasný pokoj, protože jsem si právě v této nicotě, v této bídě, v této bezvýchodnosti uvědomil: Přichází On a já už přece nemusím chtít nic víc. Ničeho víc už přece nemůžu nikdy dosáhnout, než abych byl v něm. To přineslo pokoj, který mě zbavil napětí a bolesti. Ježíš se ukázal jako větší než všechno ostatní. V té chvíli bylo možné říci: Staň se Tvá vůle, teď už netoužím po ničem, jenom po tom, aby se stalo, co chceš Ty. Jestli mne v této chvíli voláš ze světa, říkám: Zde jsem. Jsem připraven.

Z knížky: Jan Graubner, Zbožnost je užitečná ke všemu
Redakčně upraveno pro web.