Může být stáří krásné?

2.3.2024

Řekl bych, že jak pro koho a jak kdy. Poznat starého člověka či manžele a vidět či zakusit jejich vzájemnou lásku a dobrotu je krásné. Být svědkem stárnutí člověka, kterého dlouho známe a máme ho rádi, může být ale obtížné. Tam se nám jeho stáří třeba nelíbí a my mu jakoby nechceme dovolit, aby zestárl. To bývá problém dospělých dětí stárnoucích rodičů. Chtěli by mít rodiče stále „v plné parádě“. Jenže oni potřebují být milováni i při svém stárnutí. Je třeba nám, stárnoucím a starým, dovolit stárnout – a přitom nás neposílat na smetiště. Protože když nás pošlete na to smetiště, může být naší obranou, že se budeme stále stavět jako mladí. Nebudeme sami sebou. A to není nakonec pro nikoho dobré.

Řekl bych, že jsme vystaveni kultu mládí. Stáří má trochu pachuť, moc na něj nechceme myslet, a když to přeženu, tak bychom měli být mladí snad až do smrti.

Kult mládí je svým způsobem nebezpečný a škodlivý. Často slýchaná nebo vyslovovaná pochvala: „Ale on je stále mladý!“ „Ona je stále mladá!“ vyjadřuje možná zastřeně akceptování tohoto podivného kultu. Jenže mladší generaci to neumožňuje vnímat stáří jako hodnotu, která je také hodna úcty. Stáří je životním úkolem. Přesto nám může znít v uších píseň „Být stále mlád“, kterou nazpíval Karel Gott, a pokoušet nás. Ovšem taky se mu to, při vší úctě k jeho výkonům ve stáří, nepovedlo.

Naučil jste se něco od starých lidí? Sám pro sebe?

Jako mnohý člověk jsem samozřejmě viděl a vidím na těch, kdo jsou starší, věci, které bych nechtěl dělat. Což neznamená, že se mi to daří nebo dařit bude. A viděl jsem a vidím mnoho lidí, kteří jsou mi ve svém stáří příkladem, který ovšem nebudu umět zdaleka ve všem následovat.

Musím se ale přihlásit ke své „nemoci z povolání“. V dlouholetých kontaktech se starými a nemocnými lidmi jsem se hlavně učil, jak jim v pastoraci pomáhat a neškodit. Což jsem také vyučoval a ještě příležitostně vyučuji. To je samozřejmě snazší než se něco naučit pro vlastní život. Sám se svým stářím zápolím asi podobně jako mnozí jiní. Nicméně prožitky mého stárnutí, tedy ústupu z aktivního působení, snášení neduhů a podobně, mě přivedly k tomu, abych se problémům stáří a pomoci seniorům v exerciciích i v textech víc věnoval. Tak, jak jsem musel před léty pochopit, že už nemohu dobře pracovat s mladými lidmi, jsem s radostí před pár léty zjistil, že se seniory už mohu. Že jsem k tomu kvalifikován už nejen znalostmi, ale i svým vlastním prožíváním stáří.

Říkáte, že je těžší přijmout něco sám pro sebe. Přesto, inspiroval jste se v něčem konkrétním?

Myslím, že je možné se druhými lidmi inspirovat, ale „opisovat“ přijímání stáří a to, co s tím souvisí, možné není. A opětovně zjišťuji, jaká je někdy vzdálenost mezi tím, co vím, napíšu, poradím a jsem i nadále o tom přesvědčen, a mezi tím, co jsem sám schopen uskutečňovat ve svém životě. Vědět o úkolech i těžkostech stárnutí a stáří je pro kněze v jeho službě velmi důležité. Ale to ještě neznamená, že to on sám u sebe bravurně zvládá. Musí se s tím poctivě utkávat.

Z knížky: S Pánem Bohem se žije naživo

Knižní rozhovor

Aleš Opatrný je známý jako plodný autor duchovních knih, „doprovázeč“ a zpovědník i jako přednášející na (nejen) charismatických konferencích. Celý jeho životní příběh ale zná málokdo. V knižním rozhovoru s Tomášem Kutilem dává nahlédnout do svého soukromí, zázemí i názorů. Dozvídáme se, z jaké rodiny pochází, jak hledal víru i své místo ve světě, co pro něj znamenalo veslování a práce ve fabrice i jak dospěl ke kněžství. V jednotlivých kapitolách sledujeme jeho začátky v Plzni, „vyhnanství“ v Toužimi i dobu, kdy službu kněze vykonávat nesměl. Úplně nové možnosti se před ním otevřely po sametové revoluci, kdy se pustil do řady aktivit. Zvolnění a nové nadechnutí pak přichází s jeho pozdní akademickou dráhou.

Aleš Opatrný ovšem nekomentuje jen své životní peripetie. Vyjadřuje se i k problémům manželství a mezigeneračních vztahů nebo k ekumenické spolupráci. Vyprávění končí symbolicky na Vyšehradě – tam hleděl z Vltavy coby veslař, tam dnes bydlí a tam za ním přijíždějí lidé z celé republiky.